Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit pravý opak: obrovskou konkurenci a pracně vybojovaný každý úspěch.
Lákání našich odborníků do zahraničí přísliby zelených karet a obrovských odměn je dnes jedno z nejčastějších. Podnikám současně v USA (spoluvlastním společnost
Eastbiz.com, vyrábíme a prodáváme software pro internetové barterové burzy) i v České republice (zřejmě znáte projekt
Fazole.cz), trávím střídavě část roku zde i tam, a mohu proto dobře porovnávat i hodnotit z vlastních bohatých zkušeností. Přiznám se, že mě k napsání tohoto článku vyprovokovaly právě stále se opakující pohádky o zlatě placených programátorech v USA (nevím jak v Německu, zde zkušenosti nemám) v různých diskusních fórech i článcích na českém Internetu. Některé z těchto materiálů skoro vyvolávají podezření, jak obratně a demagogicky zamlžují skutečnou situaci: zaměstnavatelé v těchto zemích samozřejmě velmi uvítají přílivy dalších programátorů, neboť to na trhu zvýší konkurenci a umožní jim méně platit.
Hovoří se o výši mezd programátora v USA, přičemž se argumentuje i dostupnými statistikami a citují se i zprávy různých analytických firem, podle kterých v USA „chybí jeden až dva milióny programátorů“ a podobně. Zdálo by se, že se stačí naučit Javu, PHP či developerské nástroje od Microsoftu, sednout na nejbližší letadlo do San Francisca, tam zapíchnout ruku do prvního inzerátu a jít si pro svou roční mzdu $100 000.
Nic není dále od pravdy. Ano, programátor si skutečně může v USA vydělat tuto částku a takovíto programátoři jsou zde hledaní – ale stejně, jako jsou zde největšími firmami urputně a marně hledaní špičkoví manažeři za 100 000 měsíčně a víc. Skutečnost je taková, že zaměstnání, i naprosto mizerně placené, sežene jenom ten, kdo prokáže, že opravdu umí, a na velké peníze si sáhne jenom totální špička, eso v oboru – takových u nás může být jenom pár. Samozřejmě s tím souvisí další vlastnosti, se kterými se u nás setkáváme ještě vzácněji: dokonalá angličtina, maximální pružnost (stěhování, pracovní doba), schopnost prodat svou pracovní sílu tak jako „námezdný otrok“ – za velký peníz, ale se vším všudy.
Trh s pracovní silou – i programátory – je na Západě zcela jiný než u nás. Všude totiž panuje obrovská a velice vyrovnaná konkurence, a uspět v ní znamená to, na co náš člověk vůbec není zvyklý – o své místo se musí doslova poprat, zaměstnavatele přesvědčit „ano, já, jedině já, jsem na to místo nejvhodnější, jedině já ti přinesu zisky a budu pro tebe pracovat do roztrhání“. Příliš si nedovedu představit Čecha, který by se dokázal takto prodat. Když jsem v USA, není problém najít internetové tvůrce (programátory, adminy, webmastery, grafiky), kteří se nabízejí za dvacet, deset, a třeba i za pět dolarů na hodinu – a nejsou vůbec špatní. Obrovský trh znamená, že sice na jedné straně je velká poptávka, ale na druhé i obří nabídka: vůbec si nelze představit (tak, jak platí u nás), že dáte inzerát v kterémkoli velkém městě typu „přijmu programátora“ a týden se vám nikdo nepřihlásí. Naopak, druhý den máte třeba pět set odpovědí.
O výšce životních nákladů v západních zemích není potřeba se rozepisovat – jsou dobře známé. Kalifornie, kam by logicky měla většina internetových tvůrců zamířit, je zdaleka nejdražší – zejména bydlení je zde dost drahé, to ale není žádná novinka. Ostatně další věc, která bývá pro našince velkým šokem, je právě zacházení se zaměstnanci: časté využívání statutu „temporary workers“ i po dlouhou dobu, hojně se využívá možnost vyhazovu z hodiny na hodinu. Každou chvíli najde někdo na svém pracovním stole proslulou „růžovou obálku“ – v ní je sdělení, že jej jeho zaměstnanec již nepotřebuje, tečka. Co je překvapivé – nečekejte od zaměstnavatelů nějaké extra férové, etické jednání, manipulace a dokonce i lhaní jsou na denním pořádku. Musíte brát, že nejdete do zaměstnání, ale že děláte byznys: vy chcete vydělat, váš zaměstnavatel chce vydělat, zvítězí šikovnější, a v obchodu si nikdo rukavičky nebere.
Většina mladých lidí v počítačovém a internetovém byznysu pracuje skutečně za silně podprůměrné platy s tím, že jsou motivování opcemi na firemní akcie (opce neznamená, že akcie máte: opci můžete realizovat, tj. vyměnit za akcie až po určité době po setrvání ve firmě, a zisk na opci můžete mít jenom tehdy, když akcie stoupnou alespoň do určité, nastavené výše). Akciové motivace jsou asi nejzajímavějším jevem při práci v USA. Můžete se skutečně za rok stát milionářem, a stejně tak můžete tři roky pracovat úplně zadarmo: Američané jsou „hráči“ a berou to jako hru, jako risk, který může být ziskem nebo ztrátou. Je třeba častým jevem, že se tohoto gamblingu účastní celá rodina: jeden z manželů dělá za normální plat a táhne celou domácnost, protože jíst se musí, druhý dělá jenom za akcie – a na konci se uvidí. Typický Čech tuto mentalitu nemá – kdyby mu to někdo nabídl, tak bude spíš považovat zaměstnavatele za podvodníka a za tuneláře.
Dobrá – můžete si říci, že moje názory jsou zaujaté, neobjektivní, nebo z neznámých důvodů třeba i přímo lživé. V tom případě si v prohlížeči otevřete server eLance.com a pořádně si jej prostudujte, například v této sekci. Jedná se o jakousi burzu pracovních zakázek, a velmi mnoho zakázek je zde právě pro programování webů, tvorbu prezentací, webové grafiky atd. Web funguje trošku jako holandská dražba: za to a to dám tisíc dolarů, kdo mně to udělá za míň? Přečtěte si poptávky a podívejte se, kolik lidí se zde „pobije“ za zakázku za dvě stě dolarů – a nebudu se divit, když řeknete, že za ty prachy byste to nedělali ani v Česku. Ale to, co před sebou vidíte, je realita amerického trhu práce jako na dlani.
Závěrem bych chtěl shrnout situaci následovně: Průměrně schopný zaměstnanec v USA (znamená to ale silně nadprůměrný na české podmínky) se má ve Státech lépe než u nás, o tom není sporu. Obecně je zde ale vyšší stres, neustálý tlak z vedení na výsledky a neustálý boj o svou odměnu. Naprosto špičkového programátora zaměstnavatel nosí na rukou, podmínky si diktuje zaměstnanec a ne zaměstnavatel. Přirovnání k filmové hvězdě je dost trefné: jsou to špičky, o kterých čteme v časopisech, ale je jich prokladě málo, pod nimi je armáda dříčů za pár dolarů.
Pokud by vás to zajímalo, rád bych se v příštím článku podělil o metody a postupy, jak postupují firmy, když přijímají v USA lidi do zaměstnání – kontrast s tím, co je běžné zde, je až neuvěřitelný.
