Direktivy Evropské unie budou zřejmě brzy platné nejen u nás, ale i v dalších vyspělých státech světa. Počítače by měly být plně recyklovatelné a výrobci by se měli zavazovat je přijímat zpět zdarma k recyklaci.
V porovnání se skutečnými horami autovraků nebo jejich pneumatik, pro které šikovní podnikavci jen hledají místo, kam by se daly bezbolestně a bezplatně složit, se zdá být problém recyklování nesrovnatelně menších zařízení – tedy starých počítačů jako úplně zanedbatelný. Evropská unie ale zavádí do praxe nařízení, kterých se budou muset zřejmě držet všichni, kdo v dané členské zemi vyrábějí počítače; pravděpodobně se ale rozšíří i na další vyspělé trhy, jako je USA či asijsko-pacifická oblast a stanou se víceméně normou, které se budou držet i prvovýrobci – komponentáři.
Jedná se především o dvě direktivy. První se týká povinnosti prodejců či výrobců vzít zpět od zákazníků zboží, které vyrobili, a to zdarma (nikoli zboží v záruce, ale starý „šrot“); druhá pak povinnost zajistit odstranění nebezpečných a zdraví škodlivých látek (zejména olova a rtuti) ze starých počítačů. Někteří výrobci již touto cestou jdou, ale jedná se o výjimky aktivní buď v zemích se silným ekologickým smýšlením (severské země a Japonsko), a částečnou roli v tom hraje i marketing. Například japonský NEC, který je na domácím trhu stále předním dodavatelem, prodává počítač v provedení „eco“, který obsahuje stoprocentně recyklovatelné plasty, nemá ani miligram olova a rovněž nemá ani větrák. Absence větráku je „ekologická“ z pohledu pracovního prostředí – hluk desítek počítačů v místnostech různých zákaznických center, nebo i jemný šum a svištění větráků v místnostech, kde je absolutní ticho prioritou (např. nemocnice), zcela jistě škodí pracovní pohodě či zdraví.
Kromě NECu má koncept ekologického počítače připravený i firma Hewlett-Packard, ale zatím s ním na trh nešla; šéf ekologického programu u HP uvádí, že zbavení počítače olova již v procesu návrhu (tj. před výrobou, nikoli v recyklaci) je docela oříšek, neboť olovo je dnes součástí „takřka každé elektronické komponenty v čemkoli“. Olovo v počítačích je nahraditelné, ale za nepříjemnou cenu: komplikace výroby, zdražení, zvýšení křehkosti výsledného výrobku (např. čipu). Navíc jde o svým způsobem přeceňovanou záležitost – uvádí se, že z celkové spotřeby olova jde do elektroniky jen 0,5 %, zatímco do baterií (monočlánků) je to 5 % - a požadavky na recyklaci baterií, které navíc díky tomu, jak jsou používány, končí všude možně, jsou odhozeny na tom místě a v ten okamžik, kdy jsou vyčerpány. Na rozdíl od počítače. Ekologické tlaky ale způsobily mnoho užitečného i v minulosti – například známá kampaň za snížení vyzařování monitorů („EPA Pollution Preventer“) snížila podle některých odhadů celosvětovou spotřebu energie počítačových monitorů, zejména díky „usínacím“ režimům o 80 %.
Počítače zcela jistě nebudou zítra „zelené“, nevyslouží si prestižní nálepku označující plně ekologicky přátelský výrobek ani zítra, a asi ani ne za pět let. Pro výrobce to je otázka postupného procesu, samozřejmě také pod nemalým nátlakem Bruselu a jeho ekologických iniciativ; doufejme, že nepochybné zvýšení ceny počítače, které jeho ekologizace přinese, bude postupné a bude více než vyváženo postupným a přirozeným klesáním nákladů na počítačové komponenty.