Před třinácti lety byl poprvé poražen mistr světa v klasickém šachu, tentokrát se však jedná o mnohem složitější verzi v podobě takzvaných Japonských šachů.
V roce 1985 se stal nadějný hráč šachu Garry Kasparov nejmladším mistrem světa v této „náročné“ disciplíně, jeho od mládí cvičený mozek tak dokázal porazit všechny konkurenční „modely“ v podobě předchozích mistrů. V devadesátých letech se tak hojně snažily různé společnosti postavit a naprogramovat počítač, který by byl schopen obstojně hrát i s těmi nejlepšími šachisty na světě. Všechny byly nejlepším lidským mistrem poraženy. „Počítač? Ten přeci nikdy nebude lepší než člověk, nemá cit pro hru.“ Asi takto by se dalo charakterizovat tehdejší představa možností programu, který běžel na počítači.
Po několika letech vývoje se na tento segment soustředili i vývojáři z IBM a v roce 1996 představili superpočítač Deep Blue, který měl velkého mistra konečně porazit, ale opět selhal. Pouhý rok poté, kdy počítač disponoval mnohem vyšším výkonem a pokročilejšími algoritmy, byl souboj uskutečněn znovu a největší mistr světa byl poprvé ostudně poražen strojem. Počítač dokázal spočítat a v paměti udržet více než 200 milionů tahů za jedinou sekundu a dle statistik vybrat tu nejvhodnější, přičemž není vše tak jednoduché, jak to vypadá, samozřejmostí byly útoky, obrana a podobné „lidské“ vlastnosti při samotné hře.
Klasické šachy však nejsou z výpočetního hlediska na dnešní dobu příliš náročné (výkon počítače Deep Blue byl přibližně 11 GFLOPS, i levné netbooky mají dnes několikanásobně vyšší výkon), kombinace všech možných partií se pohybuje kolem hodnoty 10123. V Japonsku je ale oblíbená mnohem náročnější verze šachů s názvem Shogi (Šógi).
Japonské šachy, další milník porážky člověka strojem
Překlad názvu Shogi znamená „hra generálů“ a jedná se o podobný systém jako u běžných šachů, její složitost je však diametrálně vyšší. Možný počet kombinací dosahuje hodnoty 10224. Světová šampiónka v této hře - Ichiyo Shimizu, soupeřila na univerzitě v Tokyu proti počítači Akara 2010, který jí porazil během dlouhých šesti hodin za 86 tahů. Ještě před třemi lety ve stejné hře bez problému vyhrál člověk (Akira Watanabe), vývoj jde ale samozřejmě rapidní rychlostí dopředu, a to nejen z hlediska výkonu, ale i umělé inteligence.
Stalo se tak poprvé, kdy uměle vytvořený program běžící na počítači dokázal porazit člověka v této relativně pokročilé hře. Dle informací byl počítač „agresivní“ již od začátku hry, sama Shimizu po zápase pronesla „Jeho tahy nebyly nijak zvláštní, připadalo mi, že hraji s normálním člověkem“.
Japonská asociace Shogi v roce 2005 dokonce uvalila zákaz soupeření členů s počítači, s každým takovým sledovaným a profesionálním soubojem se totiž počítač učí a zlepšuje, samozřejmě díky algoritmům, které naprogramovali vývojáři.
Jednodušší stroje
Už od nepaměti se snažilo lidstvo rozšiřovat své schopnosti, nejdříve se jednalo o běžné nástroje pro usnadnění lovu, čili oštěpy nebo luky. Poté se přešlo například na rychlejší obdělávání půdy, rychlejší a snadnější úrodu ve větším měřítku za pomoci složitějších nástrojů, v nejnovějším případě prezentované například kombajny a podobně. Takto bychom mohli pokračovat ve všech segmentech, kdy je nutno vykonávat fyzický pohyb v prostoru.
Tato „nutnost“ a nevyhnutelná potřeba rozšiřovat fyzické možnosti lidského těla přešla i do segmentu duševního výkonu, po prvních jednoduchých kalkulačkách přišly první počítače, které začaly obsahovat programový kód, který dokázal díky naší duševní tvorbě i na jednoduché fyzické vrstvě sčítající pouze jedničky a nuly, vytvořit zcela virtuální prostředí schopné v nejnovějším případě rozeznávat lidské tváře nebo porazit člověka takřka v jakékoli „hře“. Když byl každý z nás jednou malým dítětem, také si převážně hrál. Ale jak už to tak bývá, každý dříve nebo později dospěje.
