Obor tkáňového inženýrství má za sebou řadu úspěchů. Po světě chodí lidé s vypěstovanými cévami, močovými měchýři, průduškami a dalšími orgány. Pěstování tkání a orgánů mimo organismus je jedním z možných řešení nedostatku vhodných dárců pro transplantace. Lze k němu použít pacientovy vlastní buňky a tím se vypořádat s imunitní bariérou, s níž se potýkají transplantace.
Vypěstovat plnohodnotný orgán s komplikovanou vnitřní strukturou však není jednoduché. Tým vedený Anthonym Atalou z Wake Forest Institute for Regenerative Medicine patří v této branži k nejlepším na světě. Nejnověji potvrdil své čelní postavení studií, kterou zveřejnil přední vědecký časopis Nature Biotechnology. Atala a spol. vypěstovali tkáňovým inženýrstvím dělohu.
Orgán vyrostlý na polymeru
Anthony Atala a jeho spolupracovníci použili pro pěstování dělohy „lešení“ vytvořené trojrozměrnou sítí z biodegradovatelného polymeru. Ten zformovali do tvaru skutečné králičí dělohy a nasadili do něj buňky odebrané z dělohy králičích samic. Buňky se množily, prorůstaly trojrozměrnou sítí z polymeru a pomalu ji degradovaly. Polymerové „lešení“ se tak postupně měnilo v živou tkáň dělohy. Vypěstovanou dělohu voperovali samicím místo jejich vlastního orgánu.
Klíčovou zkouškou prošel laboratorně vypěstovaný orgán poté, co se samice spářily se samcem. Zabřezla jich čtvrtina a z těch pak tři čtvrtiny porodily zdravé mládě. Narodilo se vždy jen jedno králíče. Ve srovnání s králicemi, kterým vědci ponechaly vlastní dělohu, byly výsledky chabé.
Z těchto samic zabřezly po spáření všechny a všechny také porodily mláďata. V průměru se těmto samicím narodila čtyři mláďata. Přesto je experiment vítán jako průlomový, protože ukázal, že děloha vypěstovaná v laboratorních podmínkách je s to zabezpečit kompletní vývoj potomka.
Etické otazníky
Atala a spol. předpokládají, že uměle vypěstovaná lidská děloha umožní donosit dítě i ženám, které toho kvůli defektní děloze nejsou schopné. Tyto ženy dnes mohou podstoupit transplantaci dělohy od dárkyně, což je náročná operace, po které musí navíc příjemkyně orgánu užívat imunosupresiva.
Transplantace dělohy je proto jedinou transplantací, která se provádí jen na určitou dobu. Po úspěšném těhotenství a porodu chirurgové ženě transplantovanou dělohu opět odeberou. Čeští lékaři z pražského IKEM patří v transplantacích dělohy k absolutní světové špičce.
Jinou možností je „nájemná matka“, tedy žena, která si nechá implantovat embryo cizího partnerského páru vzniklé oplozením ve zkumavce a donosí je až do porodu. Ženy se ujímají této role většinou za slušnou finanční kompenzaci. U nás nejsou „námezdní matky“ zákonem výslovně ani povoleny, ani zakázány.
Tyto transakce tak probíhají v jakési právní „šedé zóně“. Nese to s sebou celou řadu možných komplikací. Zdaleka nejde jen o mediálně profláknuté případy, kdy „námezdní matka“ odmítla vydat porozené dítě jeho biologickým rodičům. Stalo se, že „námezdná matka“ porodila postižené dítě, které nechtěla ani ona, ani jeho biologičtí rodiče.
Mravokárce jistě nepotěší, že zpráva o úspěchu týmu Anthonyho Ataly vzbudila velké naděje u mužů, kteří prodělali změnu pohlaví. Ti doufají, že by jim lékaři jednou vypěstují dělohu a oni porodí dítě.
