Ukazuje se, že placení za „články“ publikované na Internetu je stále velmi malé a ekonomicky bezvýznamné. Na Internetu se platí, avšak za zcela jiné služby.
Volba zpoplatnění internetového časopisu, který na sebe nezvládá vydělat inzercí, je jedním z „věčných“ témat e-businessu, který bude vyvolávat diskuse i pokusy o realizaci ještě hodně dlouho. Domácích zkušeností je zatím málo a jsou spíše negativní (počty předplatitelů jsou velmi nízké); dá se ale argumentovat, že jsme teprve na začátku a že si lidé na tento způsob užívání internetových periodik budou zvykat, tak jako se nerozpakují vytáhnout z kapsy desetikorunu při koupi papírových novin.
Deník Internetnews.com publikoval nedávno zajímavé „demaskovací“ propočty, týkající se velikosti či úspěšnosti tohoto podnikání v USA; dovolíme si některá čísla ocitovat. Asociace internetových vydavatelů letos zveřejnila vlastní studii, podle kterých v USA čtenáři zaplatili za online obsah v loňském roce (2001) celkem 675 mil. dolarů, což je skoro dvojnásobný nárůst proti roku 2000. V oblasti Internetu můžeme brát poměr amerického a českého trhu v počtu lidí zhruba 50:1, po přepočtu kupní síly se dostáváme zhruba k 150:1, tj. český trh je 0,7 % trhu v USA (odhad je velice hrubý, ale lepší než žádný). Z toho by mohlo vyplývat, že pokud Američané skutečně utratili výše uvedenou částku, v lokálním prostředí by to vyšlo na 135 miliónů korun – tedy rozhodně velice slušnou sumu, ze které by mohla krásně vyžít řada drobných i středních internetových vydavatelů. Berme v tomto zhruba dvouletý náskok Ameriky v penetraci a užívání Internetu – jednalo by se tedy o cílovou částku za zhruba dva roky, a kvůli tomu se jistě vyplatí něco málo podnikatelsky zariskovat.
Deník Internetnews ale uvádí, že po podrobném prozkoumání se v této částce nalézá jen velmi málo oblastí, které spadají do platby za obsah tak, jak by měla být rigorózně chápána – za platbu za „články“, podobně jako při kupování novin platíte za „noviny“ a nic jiného. Větší část celkové částky zabírají platby za typické služby, jako je např. investiční poradenství, downloadování clip-artů za peníze, B2B služby jako jsou analytické zprávy a reporty, zasílání „přáníček“ a dokonce i platbu za řádkovou inzerci a členství v online hrách. Abychom výčet zkrátili – analýza dochází k závěru, že za skutečný online obsah se platí v USA jen okolo 140 mil. dolarů, čímž i ona „česká“ částka klesá na už podstatně méně atraktivních 30 mil. korun. Pro srovnání – je to podstatně menší částka než jakou za rok utratí čtenáři jediného středně významného spotřebitelského časopisu, v předplatném i stánkovém prodeji.
Jestli se pak uvedených a odvozených 30 mil. Kč může zdát pro český trh dost (jistě se dá říci „kdybych já měl za něco 30 miliónů, asi bych se nezlobil…), pak to při bližším zkoumání neosloví – je to naopak dosti silný argument proti životaschopné existenci placeného obsahu, výjimky pochopitelně potvrdí pravidlo. Jde o peníze pro celý, nesmírně široký mediální trh, který dnes představuje několik desítek hlavních segmentů, několik stovek pod-segmentů a řádově tisíce médií; je to také trh o celkovém finančním rozměru několika miliard korun, které konzumenti za obsah – ovšem ne Internetový – ročně vydávají. A tam se tyto peníze rozmělní: kdyby se všichni zájemci o placený obsah rekrutovali např. z fanoušků koloběžek, tak by si vydavatelé koloběžkářského časopisu jistě libovali – ale tak to není. Výsledně pak pro každý segment nebo sub-segment, který je na trhu zastoupen jedním nebo více tištěnými médii s ročními tržbami minimálně v miliónech korun, spíše ale nad desítku mil. Kč, připadá pár set tisíc korun. Ne že by to bylo pod rozlišovací schopností jakkoli silné firmy – ale zavádět, provozovat a prosazovat separátní produkt kvůli tomu bude zřejmě málokdo, neboť investice mají jen velmi malou šanci se vrátit.
