Před 14 400 lety žili na východním pobřeží Středozemního moře lidé natufienské kultury. Vládlo tam podstatně vlhčí podnebí než dnes a rozkládaly se tu rozlehlé dubové lesy. Natufiánci se živili jako lovci a sběrači. K jejich nejčastější kořisti patřily gazely, vodní ptactvo a zajíci. Sbírali ořechy, hlízy a semena planých travin, z nichž se pozdější domestikací stala pšenice, žito, ječmen a oves.
Vědci proto vidí v lidech natufienské kultury jakési „předskokany“ prvních zemědělců. Natufiánci se od typických lovců a sběračů lišili i tím, že se netoulali krajem jako typičtí nomádi, ale usazovali se na delší dobu na jednom místě.
Objev natufienských staveb, které zřejmě sloužily jako sýpky, a také plochých kamenů, na kterých se dala mlít semena a hlízy, naznačoval, že Natufiánci měnili i své stravovací návyky. Ale jak? Na tuhle otázku našla odpověď Amaia Arranz Otaeguiová z kodaňské univerzity při prosívání usazenin na nalezišti Shubayqa I v Černé poušti na severovýchodě Jordánska.
V blízkosti ohniště vyloženého plochými kameny narazila na malé hrudky. Nebyly to úlomky ořechů, ani kousky semen. To bylo mladé archeoložce jasné. Ale co to je? To odhalily až laboratorní analýzy. Už pohled pod mikroskopem ukázal, že hrudky mají pórovitou strukturu, která nápadně připomíná upečené těsto.
Že by šlo o něco jako chlebové placky? Ale ty měli péct teprve první zemědělci, kteří na Blízkém východě začali o čtyři tisícletí později pěstovat obilí. Zatím nejstarší nezpochybnitelné důkazy o pečení z obilné mouky pocházejí z území dnešního Turecka a jsou staré zhruba 9000 roků. Tamější zemědělci přidávali do obilné mouky i mletou čočku a cizrnu a pro pečení si stavěli hliněné pece.
Pečivo pro obřady?
Hrudky nalezené na lokalitě Shubayqa I putovaly k analytickým chemikům, kteří na nich provedli další testy. Ty potvrdily, že hrudky obsahují látky typické pro obilná zrna. Ta mleli Natufiánci na mouku, z které uhnětli těsto. Na žhavém popelu nebo na rozpálených plochých kamenech pak pekli placky, které se v mnoha ohledech podobaly plackám známým z antického Řecka a Říma.
Nalezené záhadné „hrudky“ byly spálené drobky, které při pečení či obracení z placek odpadly. Nejstarší známí pekaři pekli placky také z mletých škrobnatých oddenků skřípince, který patří do příbuzenstva ostřic a šáchorů. Historie mletí mouky, hnětení těsta a pečení chlebových placek je tedy podstatně starší, než se myslelo. Pekařské umění předběhlo zemědělství. Zvládli je už lovci a sběrači.
Pro ty však nebylo pečení placek žádné terno. Sběr semen planě rostoucích travin, jejich mletí a následné hnětení těsta vyžadovalo spoustu práce. Lidé na ně vynaložili hodně energie a ta se jim pak ve snědených plackách jen těžko vrátila.
Energeticky bylo pečení pro natufienské lovce a sběrače prodělečné. Vědci se proto domnívají, že placky se nepekly pro nasycení a jejich výroba měla zřejmě kulturní či dokonce náboženský význam. Možná sloužily jako dnešní posvícenské koláče, vánoční cukroví nebo velikonoční mazance.
Přesný recept na natufienské obilné placky dávají vědci teprve dohromady. Už se jim však podařilo rekonstruovat postup, jakým se vyráběly placky ze škrobnatých oddenků skřípince. „Jsou poněkud slané. Dneska by asi chutnaly jen málokomu,“ shrnuje výsledky kulinářských testů pravěkého pečiva člen dánského výzkumného týmu Tobias Richter.
Pramen: Proceedings of the National Academy of Sciences
