Patrick Zandl patří k předním publicistům na českém internetu. Napsal knížku o Applu, zakládal Mobil.cz, šéfoval Lupě a dnes se věnuje třeba chytré energetice. Tag rozhovor.
Dlouho se zabýval mobilními technologiemi a čtyři roky šéfoval Lupě. Teď Patrick Zandl (Linkedin, Twitter) sní o nemožném, decentralizaci energetiky. A pracuje na ní.
<Energomonitor>
Energomonitor je teď moje srdcovka. Když jsem vloni odešel z Lupy, ani jsem nevěděl, co budu dělat. Postupem času se vykrystalizovala možnost znovu se podílet na vývoji něčeho kolem operačního systému mobilů, jenže to už mi přijde téměř stará vesta. Sice je tu ještě hodně co inovovat, ale léta pionýrství se tu chýlí zase pro nějakou dobu ke konci. Dnes už se přidávají jen nové a nové funkce, ale základní koncept už zůstává stejný. Nebavilo by mne to.
Energomonitor jsme vyvíjeli už dva roky. Úplně na začátku šlo o vlastní potřebu. Chtěl jsem šetřit elektrickou energii a nevěděl jsem moc, jak na to. Zeptal jsem se Pavla Štorka, je to fyzik, problematice rozumí a zjistili jsme, že není moc efektivní postup, jak elektřinu začít šetřit. Chtělo to nějaké udělátko, které by ji v reálném čase umělo měřit a dělat z toho statistiky, které pomohou při rozhodování. Jenže udělátka stály desetitisíce a byla naprosto nevyhovující. Postupem času jsme zjistili, že si umíme takovou krabičku sestrojit sami. A lidem kolem nás se líbila. Tak jsme jí udělali dalších padesát kousků a trochu lepší aplikaci.
Tady by se dalo říct, že odtud byl jen krok přetavit to v seriózní byznys model. Nebyl. Pustit se do sériové výroby není taková legrace, jako nainstalovat pár prototypů známým. A ještě vymyslet, jak na tom vydělat peníze. A to bylo loňské léto. Podařilo se nám prolomit jak výrobní problémy, tak vymyslet, co s tím udělat, aby obchodní model nestál na kvartálně účtované dvacetikoruně. To první jsme prolomili tak, že jsme se dali dohromady se stejně praštěnými lidmi v cizině, takže dohromady se té krabičky vyrábějí desetitisíce kusů a my si do toho jen nahráváme v Čechách jiný firmware.
To druhé – to je naše představa, že energetika se musí radikálně změnit, aby dostála nárokům, které na ni přicházejí. Vždycky, když o té představě decentralizace energetiky hovoříme s někým z energetiků v Čechách, tak kývají hlavou a říkají, že taková revoluce je nemožná. Že to se nestane ani v Německu nebo v USA, kde se o to snaží. Ale tak už to chodí. Když jsme před skoro dvaceti lety stejně hovořili o internetu, také to byl nesmysl, který nebude nikdo používat, jenom v Německu a v Americe pár podivínů...
A tak se dnes věnujeme naplno naší vizi nové energetiky a Energomonitoru. Vyvíjíme krabičku, která se snaží lidem poradit, jak ušetřit za energie, a máme vymyšlený obchodní model, který se od tohoto odvíjí. Jsme malá firma s dvanácti lidmi, kteří se starají o vývoj firmware, hardware, serverové aplikace, o prodej a distribuci. A krok za krokem se blížíme naší představě. Třeba to vyjde. Pokud ano, bude to velká věc, která přeci byla zřejmá od první chvíle. Když to nevyjde, bude to blbost, která kdo ví jak ty pitomce mohla napadnout!
<ČEZ>
ČEZ je dobrý příklad všeho, co je na Česku špatně. Když tu politici na přelomu tisíciletí vymýšleli energetickou koncepci a co s ČEZem, zhlédli se v možnosti vybudovat východoevropskou distribuční jedničku a energetiku neliberalizovat. Všem se zdálo, že by bylo super mít národní firmu podobnou třeba francouzskému EdF či německému RWE či Eonu. A tak se na mnoho let dopředu zamknul trh a Češi se stali rukojmími budování impéria. Možná by to bylo dobře, kdyby šlo o plán nový, neotřelý, smělý.
Ale šlo o model, který do sebe už trh absorboval. ČEZ se uchytil na východních trzích za podmínek, za jakých tam nikdo jiný jít nechtěl a zřejmě dobře věděl, proč. Teď se to ukazuje v plné nahotě. Byla řada jiných cest, které jsme mohli zvolit a být na špici v liberalizaci, ve vytváření podhoubí pro nová, chytrá řešení. Neumíme to a proto jsou naše firmy neúspěšné – výjimky jsou jen v oborech, kam se pozornost politiků ještě nestihla napřít.
Temelín (Foto: Richenza, CC-BY-SA)
Dnes žije veřejnost ve snu, jak je energetický trh liberalizovaný a jak za ceny můžou zelené zdroje. Je to nesmysl, virtuální realita. Tržně obchodovaná energie dělá jen třetinu ceny, zbytek jsou neliberalizované poplatky a služby, které má pod palcem ČEZ. Například distribuce silové energie je u nás významně dražší, než v Německu, a přitom se nezdá, že by naše vysokonapěťová soustava byla ze zlata.
ČEZ v Česku funguje jako nepřímé zdanění, o kterém není třeba vést žádnou debatu s veřejností, protože ta jej akceptuje. Jenže porovnejte si data: jestliže v roce 2011 byly dividendy ČEZu vyplacené státu téměř 27 miliard Kč, tolik diskutovaná daň z příjmu právnických osob za stejný rok byla 82 miliard Kč. Firmy si dobře uvědomují, že zvyšování cen energií je pro ně důležitější, než daň, neboť vůči nim není velká pomoc. Jenže bez decentralizace, bez omezení vlivu ČEZu to lepší nebude.
A to je asi ten nejdůležitější bod, proč považujeme naši snahu o zásadní změnu v energetice za velmi důležitou.
Co jsme měli udělat? Být na špici liberalizace, liberalizovat vše a důsledně. Vybudovat řadu firem, které mají zkušenosti s tím, jak se ohánět na svobodném trhu a nechat je, ať s těmito zkušenostmi vlétnou na cizí trhy a tam se porvou s místními. Dopadlo to přesně opačně. To je tak, když model ze století páry přinášíte do století informací...
<internet věcí a senzorová data>
Internet věcí je velká příležitost na internetu samotném. Je to velká proměna, kdy se můžeme naučit získávat zdánlivě nesourodá data a z nich pak pomocí chytrých postupů ve velkém a na velkých vzorcích vydestilovat smysl. Štve mě, že až na pár stálic jako GoodData nebo Keboola se tomu vlastně u nás nikdo nevěnuje, přičemž je to jedno z mála polí, kde ještě může internet raketově růst, co do významu a síly průniku do tradičních offline podnikání.
Dnes je v Česku buzzwordem analýza sociálních sítí, která je trochu na velkých datech založená. Tady se tématu dotýkáme nejblíže, ale jinak do Internetu věcí a zpracování velkých dat moc nevstupujeme. Možná jsou GoodData maximum, které umí naše podnikatelské prostředí vybudovat, ale spíš mi to v tomhle případě přijde prozíravost, vize a umanutost jednoho člověka, než něco, co latentně klíčilo v našem podnikatelském prostředí...
Přijde mi příznačné, že s takovou firmou přišel Roman Staněk, který z českého prostředí vypadnul a vybudoval takovou firmu někde zcela jinde a o mnoho let dříve, než někoho z nás napadlo, že by to mohlo mít smysl. Blahopřeju mu, závidím mu tu prozíravost, já sám jsem před lety nechápal, o čem to mluví. A doufám, že slízne hodně smetany, zaslouží si to.
<čeští mobilní operátoři>
Pozn. red: Rozhovor jsme připravovali v době před uvedením aktuálních novinek u operátorů.
Jsou učebnicovým příkladem fungování oligopolu v prostředí s nefunkční regulací vzácných zdrojů. Teoreticky jsme plně konkurenční trh s řízeným přístupem ke vzácným zdrojům, v tomto případě k radiovým frekvencím. Jenže tady se ukazuje, že když jde o vzácné zdroje, trh selhává a dominantní hráči ve shodě maximalizují svůj zisk a dobře si spočítají, že vzájemná konkurence jej jen sníží.
A tak jsme po patnácti letech od liberalizace v paradoxně hodně podobné obchodní situaci, jako „tehdy“ (v době NMT) a jediná změna na trhu je ta technologická. Ta k nám ovšem přichází pozdě. Stejně pozdě, jako k nám díky monopolu přišlo GSM. 3G sítě nejsou dostatečně kvalitní ani v Praze, natož v regionech, a parádně se vyjímají spíše na billboardech, než na displejích našich mobilů.
Neexistují rozumné tarify pro rodiny, pro začínající datové uživatele, bitva je jen o firemní klienty, kteří již dnes mají nástroje, jak z operátora vymáčknout solidní nabídku. Uklidňovat nás může snad jen to, že ve výnosech z trhu patříme v rámci nadnárodních skupin operátorů mezi nejvýkonnější, přepočteno na velikost trhu. Ale tak to u nás prostě je a v nejbližší době se to ani nezmění – obloukem bychom se jen dostali k hovorům o ČEZu. Neuvědomujeme si to, nevidíme to, vlastně nám to ani dlouho nevadilo, tak proč by se to měla politická representace snažit měnit...
<startupy počesku>
Někdy se může zdát, že jsem proti startupům zaujatý. Vůbec ne. Jsem rád, když lidé zkoušejí a hledají nové cesty, nové trhy a možnosti. Jen mě frustruje, když jsou za startup označeny všechny příliš nízké cíle a každá zásilková služba, která vám zabalí troje trenky. Chybí mi rozmanitost – možná je to proto, že když se objeví dobrý nápad, máme tendenci k němu přidělávat drobné změny a považujeme je za průlom v konceptu. Pak máme v některých oblastech takzvaných startupů příliš mnoho – třeba ve slevových serverech – a jinde žádná snaha není vidět. Třeba ve velkých datech nebo vzdělávání.
Pravda ale také je, že když teď v Energomonitoru objíždíme firmy i v regionech, často se setkávám se skvělými podnikatelskými záměry a rozjetými firmami, které se nebojí šlápnout do něčeho velkého. Jen to z Prahy není asi tak vidět.
A do třetice, příliš často se setkávám s tím, že produkt zůstává skvělý v inženýrské rovině, ale designem a především přítulností je z hlediska koncového uživatele na hony vzdálený použitelnému produktu. Teď na veletrhu Amper jsem se rozhlížel po domácí automatizaci a našel jsem technicky skvělé výrobky, jenže na jejich integraci potřebujete inženýra. Naklikat si myší základní modely a koncepty, o tom si můžete jen nechat zdát – tedy pokud jste si nepředstavovali klikání po obsáhlém vývojovém prostředí.
<Steve Jobs, nebo Mark Zuckerberg>
Mně ti pánové přijdou velmi podobní. Ostatně, pro Marka Zuckerberga byl Steve Jobs vzorem a mentorem. Naučil se od něj jeden základní trik branže: nakupovat firmy pro jejich týmy, produkt vyhodit a nechat je vytvořit produkt takový, jaký chce on. Využít toho, že prošli tolik slepých cest, že mají zkušenosti – a naplnit jeho vizi.
To se nám těžko chápe, netušíme, proč ti lidé kupují firmy a pak z jejich produktu nic nenechají. Ale to je právě ten důvod: využívají přebytky kapitálu k tomu, aby ušetřili čas, aby oproti mastodontům udržovali hybnost a pronikali rychle do těch segmentů trhu, kam se potřebují rychle dostat.
Podobní jsou sii v tom, že mají vizi. Jobs o tom, jak se počítače prolomí do našich domovů. Zuckerberg v tom, jak se prolomí přímo do našich životů, do našeho soukromí. Teď se jeho myšlence „soukromí neexistuje“ podivujeme, ale za století přijde historikům pro naši dobu určující a klíčová. I když my ještě důsledky neumíme ani nahlédnout, natož domyslet.
<starý a nový svět>
Žijeme v zajímavé době. Co fungovalo a platilo za našich otců natož dědů, je jinak. Nebo lépe řečeno může být jinak. Možná si to neuvědomujeme, ale tahle možnost jinakosti nás dělí na ty, co ji využijí a kterým se to nelíbí. Je těžké odlišit, co je zbytečná novota a co bychom měli dělat stejně, jako za časů našich dědů. Jsou počítače zlo? Berou práci či pomáhají? Je dopékané zmražené pečivo bez kvásku zlo, nebo moderní pečivo?
Starý a nový svět si tradičně moc nerozumí. Je to logické, starý svět to chce dělat po starém, nový po novém. Co je na tom důležité si uvědomit, že v takové přechodové fázi na tom nejvíce profitují ti, kterým se podaří starý a nový svět spojit. Už proto, že je to tradičně starý svět, který má peníze a vyzkoušené obchodní modely, zatímco nový svět má nově přicházející zákazníky.
Pamatujete si, jak jsme si kdysi mysleli, že eshopy vytěsní kamenné ochody? A dokonce, že eshopy nebudou, že všechno si bude prodávat výrobce přímo? A o patnáct let později s pokorou zjišťujeme, že umět vyrábět zboží není totéž, co ho umět prodávat a dodávat. Jsou výjimky, které potvrzují pravidlo, jako třeba Apple, ale i to je jen příklad toho, že obchod je široké pole pro kreativitu postupů, jak dostat produkt ke klientovi.
Kdysi jsem pozoroval rozdělení starý/nový v telekomunikacích, ale tahle propast se pomalu smazala. Mezi staré lidi ve firmách přišli noví, někteří vyloženě nepřizpůsobiví zkrachovali, nahradili je ti noví. Řada mých bývalých kolegů z Mobil.cz jsou dnes ve vedení velkých telco firem a je vidět, že právě tahle nová generace lidí je tahounem příklonu k internetu.
Zajímavé ale je, že tahle propast vzniká i na internetu. Šéfové „starých“ firem vzniklých na přelomu tisíciletí mají potíže najít společnou řeč s „novými“ firmami vzniklými o pouhých deset let později. Ale není to nic fatálního, zase to zlomí fúze, akvizice, auditoři, exekutoři a další psychiatři digitálních firem. Jen je to zajímavé sledovat.
<vůle>
Něco, u čeho se dopředu těžko rozlišuje hranice mezi leností či poddajností z jedné strany a fanatismem ze strany druhé. Obdivuji vůli v kombinaci s vizí. Obdivuji lidi, kteří umí vůli napřít a vytvořit něco přelomového, zajímavého. Steva Jobse, který nejdříve vydupal svůj návrat a pak deset let dřel krok za krokem na uskutečnění své vize digitálního světa. Ale ať nejsme jen v cizině, třeba i Jiřího Helikara, který ze země a bez velkých peněz vydupal znovuzrození hodinářské značky Prim a snaží se zachovat něco tak těžko uchopitelného, jako je tradiční hodinařina.
Méně pochopení mám pro nasměrování vůle, která jen vydělává peníze. Znám řadu lidí, kteří vydělali peníze něčím, z čeho zůstaly vlastně jen peníze. Jistě, peníze nesmrdí, jenže to považuji za příliš jednoduché, za příliš malou výzvu. Vydělat „jen velké peníze“ je příliš jednoduché na to, aby si to člověk měl dávat jako jediný cíl. Zachránit hodinářskou značku a vydělat na tom desetinu mi přijde hodné muže. A je mi líto, že to druhé v Česku ocení leda tak časopis Forbes a víc se cení to první. Inu, nesmrdí...
<víra>
Kdysi jsem málem vystudoval religionistiku, vědu o náboženstvích, součást historie. A víra je pro mne hluboké téma nejenom historické, jenže jsme k ní v Čechách ztratili vztah a paradoxně to považujeme za naši výhodu. Jsme hrdí na to, že jsme ateisté, vůbec si při tom neuvědomujeme, že ještě za první republiky u nás bylo přes 70 % obyvatelstva věřících. Není to tedy racionalita nové doby, natož naše protestantská minulost, je to působení komunismu, co u nás víru vymýtilo a nahradilo ji paskvilem jménem „socialistická morálka“.
Zkušenost a zejména historie ukazuje,že chybějící víru nahrazuje zoufalství – což je přesně to, co dnes vidíme kolem sebe. Chybějící morální a duchovní základ nelze nahradit hypermarkety, i když je zajímavé sledovat, jak společný nákup v IKEA nahrazuje Pražákům svatební obřad. Takže znovu hledáme dávno nalezené, ztrácíme tím čas a co hlavní, ztrácíme tím čas našich dětí.
<atomizovaná společnost>
Jsme. Přesvědčuji se o tom na každém kroku. Řidiči nesnáší cyklisty, cyklisti chodce, chodci řidiče i cyklisty. V restauraci vadí kuřáci, matky s dětmi, manažeři s notebooky, mládež i staří. „Já nemám nic proti cikánům, ale“ je podle nás zcela nerasistický začátek argumentace. Jsme rozdělená společnost, kde se všichni mezi sebou nenávidí. Abyste s někým vyšel, musí se chovat, jako vy. Může být, jaký chce, může se chovat, jak chce, ale musí se chovat, jako vy. Vypadat jako vy, jakákoliv odlišnost je zdrojem nenávisti.
Nevím zatím, kde toho je příčina, ale maje zkušenost s řadou národů Evropy i Asie, musím konstatovat, že minimálně z těch evropských jsou Češi nejvíce nesnášenliví a takový turecký muslim je proti nim vzor pohodového přístupu a tolerance. Naštěstí nás zatím tlumí kulturní zvyklosti: soused, co má SUV, ten hnusný zbohatlík, toho jen pomlouváme, když jsme kulturní, nebo auto škrábnem, když jsme víc od rány, ale nezastřelíme ho. Kdysi jsem myslel, že je to závist, ale není – závist je hnací motor pokroku, nutí nás dosáhnout lepšího. Nenávist nás jen přesvědčuje, že nás nikdo nemá rád, že Evropa je plná tupců, kteří jen shodou nespravedlivých okolností žijí v bohatších zemích a že zalezeme za naše kopečky a počkáme.
Byla to moje frustrace z prezidentských voleb, v nichž atomizace společnosti byla viditelná na každém kroku. Kdo volil Zemana, nechápal, jak je možné volit Schwarzenberga a opačně. Přitom výhrady podle mne byly evidentní a argumenty protistrany velmi snadno pochopitelné, zdálo se mi. Tak jsem o tom napsal článek, který měl obrovský ohlas. Ozvali se i z německých Sueddeutsche Zeitung a redaktor nakonec napsal, že největším paradoxem i leitmotivem českých voleb je to, že rozdělení společnosti nejlépe popsal technologický publicista, ne politický komentátor. Nakonec jsem ani nechtěl jít volit. Nebylo koho a nebylo proč. Šel jsem jen proto, že jeden z těch dvou politiků je mi vyloženě nesympatický.
<Největším problémem téhle země je…>
Často se setkávám s názorem, že nějaký problém se dá vyřešit jednoduše. To jsou takové ty názory, že „největším problémem je“. Že stačí udělat jednu věc a problém se vyřeší. Stačí zbavit se korupce a budem prosperovat. Stačí snížit daně a nastartujem ekonomický růst. Jsou to většinou hospodské kecy, ale internet je toho plný a přelézá to i do jiných médií. Nic není tak jednoduché. Korupce se nezbavíte jen tak, ta je v nás.
Nemůžeme se zbavit korupčníků, protože my sami jsme korupčníci. Možná můžeme dospět. Probudit se z představy, že svět je jednoduchý a vyřeší se pár příkazy, bez velké aktivní snahy. Z představy, že bordel na ulici, vyhození vajglu z jedoucího auta a korupce spolu nesouvisí. Že jsou to rozdílné věci. Nejsou, je to naše zodpovědnost, jenže zodpovědnost je něco, co nás odnaučili respektovat, hlásit se k ní. Kdy naposledy vyhodili někoho, že něco udělal špatně...
<Příběh strýčka Martina>
Právě jsem dodělal poslední editace. Doufám, že poslední. Je to moje srdcová kniha, psal jsem ji se vším všudy tak pět let. Mám rád historické eposy a vždycky jsem záviděl Sapkowskému jeho schopnost a um, s jakou ve své trilogii popisoval české husitství. A stejně tak miluju přemyslovské legendy a tajemno na počátku české státnosti a bylo mi líto, že o raném středověku u nás existuje jen málo moderní beletrie.
A tak jsem se ponořil do hlubin vzniku české státnosti při památné bitvě u Nového hradu roku 950 (na kterou si už dnes nikdo nevzpomene), kde se kníže Boleslav dohodl s králem Otou a odkdy vlastně můžeme počítat s českou státností. Jenže, protože nemám rád jednoduchou a lineární literaturu, tak je z toho takový mystický thriller, při němž se hlavní hrdina hned na začátku ztratí, je zavražděn a čtenář si musí zvykat na to, že plynule přecházíme od současnosti k historii a z jazyka mladé dívky k barvitému vyprávění historických vizí.
Proč pět let? Chtěl jsem mít knihu historicky věrnou a přesnou. Popisovaná hradiště jsem navštívil, projel jsem bitevní pole, prohrabal archivy, otravoval historiky. Pokud jsou v knize takzvané „historické rozpory“,pak zcela vědomě v momentě, kde se kapacity rozcházejí, tak vybírám pro příběh lepší verzi. Například v příběhu používají vojáci jednoduché erby. Historici se ale hádají, zda se používají až od křižáckých válek, nebo zda sahají už do devátého století. Shoda nepanuje, mě se zdálo, že by byla škoda erby občas nepoužít, takže je vojáci mají a přečetl jsem o tom dost na to, abych to považoval za přípustné. Což neznamená, že nad tím někdo nebude remcat.
Kniha vyjde asi v létě, zřejmě jen v elektronické verzi. Už nemám chuť dělat se s papírovou, hádat se s vydavatelem, pro kterého je papírová kniha investiční riziko a chce z ní udělat produkt, který se tutově prodá. Příběh strýčka Martina je ale spíše fajnšmekrovská záležitost, než mainstreamový titul. Kdo požaduje jednoduchý lineární příběh, u kterého není třeba moc přemýšlet, bude jí zklamán. Elektronickou verzi si mohu udělat podle vlastních představ a to je pro mne příjemné.
<jak letět na Mars>
Spíše provokativní myšlenka. Stěžujeme si na úroveň vzdělávání, víme, že vzdělávání v oblasti IT v českých školách není nijak zvláštní, tak mě napadlo, že bychom pro děti mohli něco vytvořit sami. Zvláště, když jde o vlastní děti. Dlouho jsem to nosil v hlavě a chtěl jsem popravdě něco po odchodu z Lupy na tohle téma podniknout. Něco jako placené dálkové vzdělávání dětí.
Je to obrovská příležitost, obrovský a potentní trh, navíc záslužná záležitost. Jenže už na to nemám kapacitu, spotřebovává mi jej psaní a Energomonitor. Takže jsem doufal, že by se někdo chytnul, považoval to za dobrou příležitost a pustil se do něčeho takového. Pojal počítačové vzdělávání dětí nově, prostřednictvím internetu, interaktivity.
Zatím se to jen všem líbilo, ale že by se někdo pustil do kurzů programování pro děti, jsem nezaznamenal. Škoda...
Úvodní foto: Internet Info
Přečtěte si další TAG rozhovory s osobnostmi internetu a IT
