Online hudba přichází do Evropy (pomalu)

Sony spouští prodej hudby přes Internet v Británii, Apple se na Evropu chystá. Všemu ale zatím brání licenční podmínky a smluvní vztahy, které se liší zemi od země.

Evropští uživatelé Internetu mohli donedávna jen závidět rozvoji některých atraktivních služeb v USA. Našinec to cítí dodnes: ve velkém množství amerických internetových obchodů nelze nakoupit (firma neposílá do Evropy), nelze používat známou platební bránu PayPal a podobně. V USA se rovněž ve velkém odstartoval prodej hudby přes Internet (downloadovanál, digitální hudba), který, jak se ostatně dalo očekávat, začíná zaznamenávat významné úspěchy: sortiment, kvalita (vysoká bitrate), snesitelná (ne příliš komplikovaná a omezující) autorská ochrana a dobrá cena dává důvod, aby uživatel, který chce za pár minut poslouchat oblíbeného intepreta, nemusel zvednout zadek ze židle. A legálně.

Evropských obchodů tohoto typu je stále jako šafránu; situace se bude měnit, ale pomalu. Sony Music, jeden z „majors“, začíná s prodejem v Evropě, ale pouze ve Velké Británii (v červenci). Sony Music neprodává přímo, ale přes partnery, jako jsou portály a weby velkých telekomunikačních providerů (British Telecom, Tiscali) i přes známé hudební weby (MTV). Služba iTunes firmy Apple, která ze všech podobných vyvolala zatím největší nadšení a mediální pozornost a která si v USA drží slušné prodeje, má být rovněž spouštěna v Evropě, i když ne zrovna závratným tempem: údajně v jedné zemi letos a další snad přijdou v příštích letech. Firma Apple už prodala pět miliónů downloadovaných skladeb, což si mohou hudební vydavatelé klidně vyložit jako „o pět miliónů pirátsky stažených souborů míň“. Proč má (a bude mít) Evropa takové zpoždění?

Důvodů je několik a jejich účinky se bohužel sčítají. Evropské pobočky velkých labelů jsou konzervativnější než americké a brání se novým technologiím déle: argumentují nepřipraveností starého kontinentu na Internet a jeho nízkou penetrací, zatím ještě „snesitelně“ klesajícími prodeji cédéček. V Evropě jsou také častější ochrany hudebních CD proti kopírování než v USA, kde mají uživatelé větší oporu v zákonu, a proto vydavatelé tyto ochrany často ani neriskují. Druhý důvod spočívá v cenách CD, které jsou odlišné země od zemi a skoro vždy jsou vyšší než v USA – o mnoho vyšší, jak dobře vědí čeští milovníci hudby, kteří se z Ameriky často vracejí s kufry cédéček, nalezenými v „bargain binech“ amerických obchodů za pár babek. (Tyto koše s disky za stovku se začínají vyskytovat i u nás, jenomže se v nich vyskytují v drtivé většině případů vyskytuje, na rozdíl od USA, skutečný hudební„odpad“). Odlišné ceny se dají s odřenýma ušima přežít a zdůvodnit v kamenném krámě, kde mohou být různé i mezi dvěma obchody na jedné ulici; na Internetu by ale stěží mohlo platit pravidlo „Zákazníci z Francie nechť si laskavě přičtou 40% k naší ceně“. Prodejny online hudby tak buď budou muset držet jednu cenu (platnou celosvětově), nebo v každé zemi bude muset vznikat lokální varianta, prodávající jen do dané země, která bude moci mít ceny odlišné. Obojí je zatím problém: celosvětově platná cena by podkopala prodeje nahraných cédéček v zemích, kde jsou ceny vysoké (Británie, severské země, Japonsko atd.), neboť by byla podstatně nižší, ještě více, a vytvoření a udržování lokálního webu zase stojí dost peněz – jeho provoz by se možná nezaplatil. To má ale i světlou stránku: je možné, že vydavatelé skutečně časem sjednotí cenovou politiku za hudbu, což by pro evropské zákazníky znamenalo příjemné zlevnění.

Další důvod, který na rozdíl od dvou prvních neleží zcela na bedrech vydavatelů, je dán komplikovaností autorských zákonů a jejich rozdíly v jednotlivých zemích, ze kterých pak vychází odlišné licenční smlouvy pro domácí hudebníky. Amerika je v tomto opět podstatně jednodušší, neboť povoluje jakýsi transfer autorského práva k dílu – umělec jej dává k dispozici druhé straně (vydavateli), dostává za to peníze a druhá strana si s dílem může dělat v podstatě co chce, jak chce a kdy chce. Smlouva s Bobem Dylanem z roku 1970 nemusí obsahovat povolení k převodu do MP3 a prodeji přes Internet, a přesto to může vydavatel učinit; v evropských autorských zákonech (rovněž v českém) by to možné nebylo – ke všemu je nutné sepsat dodatky, se kterými musí hudebníci souhlasit atd. Evropské právo daleko více ctí autorství, které je nepřenosné, autor nikdy nepřestává být autorem a nikdy nepozbývá svých zákonných práv, i kdyby ve smlouvě tisíckrát podepsal, že tak za milión korun činí. Místní hudba v jednotlivých zemích má obvykle tak vysoký podíl trhu, že bez ní je prodejna poloviční – stačí se podívat na českou scénu. A i kdyby autorské a licenční smlouvy mezi umělcem a vydavatelem prodej v digitální podobě přes Internet umožňovaly, stěží by umožnily to, co razí (pro jednoduchost prodeje) dnes skoro všechny prodejny online hudby – co skladba, to jednotná cena, všechno např. 99 centů za kus.

Zastaví online prodej hudby její pirátství? Můžete si to zkusit spočítat sami,zde je malá nápověda: letos se má prodat celosvětově šest miliard prázdných cédéček.

Témata článku: Apple, Lokální zákon, Vysoký prodej, Label, Evropský obchod, Velký vydavatel, Velká Británie, Klesající cena, Prodej, Evropské právo

Určitě si přečtěte


Aktuální číslo časopisu Computer

26 procesorů v důkladném testu

Zhodnotili jsme 18 bezdrátových reproduktorů

Jak fungují cash back služby?

Pohlídejte své děti na internetu