Jakmile se nějaký P2P systém příliš rozšíří, riskuje žalobu – a nepříjemné důsledky.
Zatímco Napster spouští placený model stahování hudby přes Internet, jeho „klony“ a různé další systémy využívající šíření souborů metodou klient-klient se postupně také dostávají do problémů. Zatím žádný z nich nedosáhl ani zlomek původní popularity Napsteru, a jakmile trošku povyrostou, vykoledují si žalobu s těžko předvídatelnými následky.
Napster, jak je celkem známo, uzavřel koncem září smlouvu s hudebními vydavateli: zaplatí jim částku v řádech desítek miliónů dolarů a přejde na placený model; v něm navíc bude platit dopředu autorské honoráře vydavatelům, opět v řádu miliónů dolarů.
Následovníci Napsteru se poučili z hlavní chyby, kterou Napster udělal (uchovávání a distribuování dat z centrální databáze „pirátských songů“, provozované Napsterem), a provozují služby chytřeji. Zdá se ale, že soudy nebudou tuto jemnost příliš rozlišovat a budou se spíše držet výsledku, který je u Morphea atd. podobný jako u Napsteru – jsou to systémy, které jakýmsi systémem umožňují transfer copyrightovaného materiálu mezi uživateli; transfer, který by se bez těchto systémů či jim podobných zřejmě neuskutečnil.
Za žalobami pochopitelně stojí hudební vydavatelé a jejich asociace aplikující tlaky různého druhu: např. Aimster byl „napůl uškrcen“ díky nejrůznějším právním útokům, které jej stály příliš mnoho peněz, aby mohl svou službu dále rozvíjet a dobře financovat, a Scour podobný Napsteru byl soudem přímo zlikvidován.
Nyní nastává další kolo útoků: spojují se v něm tentokrát filmová studia s hudebními vydavatelstvími a cílem jsou zřejmě nejznámější P2P služby jako Morpheus (MusicCity), Kazaa (MediaDesktop) a Grokster.
Jaké jsou prostředky na obou stranách? „Útočníci“ mají za sebou kauzu a precedent Napsteru, na který budou i jiné soudy slyšet, dostatek financí, ale také zcela jistě i nezanedbatelnou podporu práva – k masovému porušování copyrightu zde skutečně dochází. „Obránci“ se samozřejmě také poučili. Jednak vytvářejí své systémy takovým způsobem, aby mohly fungovat i při zániku firmy, která program vytvořila – neexistuje žádný centrální server, jsou jen v podstatě anonymní, proměnlivé a „samy o sobě nevinné“ uzly, které se mohou nalézat kdekoli po světě a u nichž vůbec nevadí, pokud jich polovina uhyne nebo je nahrazena dalšími. Nové programy jsou dnes koncipovány tak, že za nimi vůbec nestojí žádná firma, a není tedy koho trestat – skupina privátních programátorů, navíc skrytá pod anonymy, vytvoří program, umístí jej na Internet a pak dál skrývá svou identitu. A konečně programátoři tvoří kroužky roztroušené všude po světě, takže i při případném zjištění jejich identity znamená jejich stíhání řadu velice komplikovaných procesů všude po světě.
To vše dává „obráncům“ v praktickém boji více šancí než „útočníkům“. Má to ale jeden háček: uvedené skrývání a utajování dává v podstatě najevo, že provozovatelé si jsou vědomi problematičnosti svého podnikání, a mám-li použít přirovnání, už nejde o to, „zda kradu nebo nekradu“, ale „zda budu nebo nebudu chycen“. Důsledek je pak nabíledni: tento druh podnikání už neslibuje zisky ani zbohatnutí, ale pouze riziko – na rozdíl od Napsteru, který ještě získal docela značnou částku od rizikových kapitalistů, už dnes do těchto „file-swapping“ služeb nikdo pořádné peníze nedá. Dnes není problém službu naprogramovat, o to však ani nejde, protože řada z nich je Open Source, problém je dát jí první impuls, někde ji spustit, někam umístit software, aby byl vidět a vyvěsit dokumentaci – to už se nedá tak snadno dělat anonymně a zde je právě autor nebo „šiřitel“ zranitelný.
Nemyslím, že by budoucnost těchto služeb byla totálně ohrožena; spíše se ale dá očekávat, že bude klesat zájem o jejich spouštění a provozování, kvůli uvedenému riziku, a nahrávací asociace budou proti těmto službám vystupovat – například nebudou k dispozici na známých downloadovacích centrech jako download.com a podobně. Tím se ze systému, který „zná i moje babička“, čili internetovou hantýrkou „používá je každej lamer“, stanou opět systémy a sítě, jejichž nalezení a využití vyžaduje určitou znalost Internetu a jeho podzemí. Pokud to tak dopadne, domnívám se, že se s tím nahrávací společnosti smíří – vědí, že „warez“ a jeho odrůdy v hudebním a video světě z trhu nikdy nevykoření, a postačí jim, když jej vytlačí na okraj, mimo masový trh.