Zatím ale jde stále „jen“ o objevy v základním výzkumům, technologická cesta se zde může ukázat jako nesmírně dlouhá a trnitá.
Představte si, že v budoucnu místo zapnutí nějaké desetikilové plastikové bedny pouze řeknete vrstvě tuku na svém břiše „špeku, dělej něco pořádného“, a molekuly hnípající ve vašich tukových buňkách se probudí, promění v „biologické počítače“ a napojeny na vstupní (váš mozek?) a výstupní (také váš mozek?) zařízení začnou fungovat jako superpočítač Deep Blue, akorát že stokrát výkonnější, účinnější a snáze ovladatelný.
Pokroky v biotechnologii a „nanotechnologii“ (obor pojmenovaný podle velikosti základních funkčních částic, které ale mohou být jak mechanické, tak biologické) dnes otevírají možnosti takovýmto aplikacím – omlouvám se za použití fráze, ale je zde výjimečně výstižná. Bell Labs (= Lucent Technology) oznámila, že vytvořila první „DNA motory“, tj. budoucí výrobní zařízení, která budou fungovat v molekulárním rozměru, která budou energeticky víceméně soběstačná (!) a budou především programovatelná a řiditelná. To jsou dva zásadní požadavky, které lze zjednodušit až na úroveň „0 a 1“ známou z polovodičů: jakmile naleznete či vytvoříte cokoli, co se přesně podle vašich příkazů a podmínek přepíná do těchto stavů a v těchto stavech zůstává, pokud nenastane jiný případ, máte už k dispozici nejen nutnou, ale i postačující podmínku k postavení počítače. A protože tradiční polovodičová technologie časem na svou hranici narazí (ta se stále snižuje, ale donekonečna to nepůjde), hledá se ještě menší alternativa: například molekuly, které fungují jako „puzzle“, tj. zaskakující do jasně daných pozic bez různých neurčitých, variabilních stavů.
První skutečně biologický počítač asi není příliš vzdálen – může se jednat jenom o několik roků, univerzitní prototyp může být sestaven tedy relativně rychle. Jenomže k masově produkované a použitelné „krabičce“ může být v tomto případě ještě hodně daleko – i třeba desítky let a není vyloučeno, že se to vůbec nepodaří. Čím „nelidštější“, běžnému pochopení vzdálenější produkt (to i mikročip je pochopitelný: vypálí se pár vrstviček a je to), tím obtížnější je jej vyrobit. Tím častěji se naráží na známý začarovaný produkt výrobku a jeho nástroje: k produkci výrobku X je nutný nástroj Y, který ale je možný vyrobit pouze s pomocí výrobku X, či dokonce výrobku ještě složitějšího – titěrný výrobek vyrobíte pouze s použitím ještě titěrnějšího nástroje.
Každopádně na tyto technologie vsázejí velké peníze firmy, které obvykle vědí, co dělají: například IBM oznámila gigantický vývojový rozpočet právě na tuto branži, takže se dá očekávat, že v přísně utajených laboratorních provozech již výzkumníci vědí a znají to, co je před veřejností zatím dokonale skryté. Druhým podobným kandidátem jsou právě Bell Labs, které v počtu vynálezů také patří mezi světově nejúspěšnější, a pak je zde i spousta dalších, menších či větších firem, pro které je „biotech“ oborem, od kterého si slibují, že během pár let zastíní i současný internetový boom.