Digitální videokamery útočí na prvních místech v nabídkách všech výrobců. Je digitální videozáznam skutečně takový fenomén jak se o něm mluví?
Přiznejme si, že pojmy začínající slovem digitální, představují pro mnoho laiků nejrůznější významy, které mnohdy se samotnou podstatou nemají nic společného. Spoustu lidí samotný přívlastek digitální doslova irituje, někteří si zachovávají odstup, jiní mají z digitálních přístrojů strach. Je to samozřejmě strach z nepoznaného, ale bohužel minimálně jistý respekt u neodborné veřejnosti je. Digitální video již nějakou dobu zažívá razantní nástup na scénu, kdy téměř není pochyb o brzkém vytlačení “analogu“ do věčných technologických lovišť. Zdá se, že videozáznam v digitální podobě může psychologické bariéry prolomit docela snadno. O čem tedy je digitální video?
Zasvěcení vědí, že jde takříkajíc o princip. Digitální záznam poskytuje několikrát vyšší kvalitu jak obrazové, tak zvukové složky záznamu, obrovskou předností je možnost bezztrátového kopírování, střihu apod., usnadněné je kompjůtrové zpracování nahrávky, zkrátka zjevné digitální výhody. Obávám se však, že pro běžného uživatele, jsou tyto vlastnosti až to poslední, co by hrálo roli při rozhodování o koupi digitální kamery. Samozřejmě, kvalita je neoddiskutovatelná, pro její posouzení není třeba být odborníkem - je to prostě vidět a slyšet. Další „digitální vlastnosti“ však zůstávají v pozadí. Rozhlédneme-li se kolem sebe, zjistíme, že jen mizivé procento uživatelů videokamer svoje záznamy důsledně stříhá, a to se ještě nebavíme o nelineárním počítačovém střihu. I nejprimitivnější střih typu příspěvkové + záznamové zařízení není zrovna běžnou záležitostí. Tisíce rodinných záznamů tak v lepším případě končí popiskou na kazetě typu „Dovolená ve Španělsku“, „Vánoce a Silvestr 2000“ atd. Už to tak vypadá, že hlavní lákadla digitálního videa budou někde jinde.
Velkou předností je miniaturizace, což se týká hlavně formátu miniDV. Nevýhody spočívající v mnohdy mizerné ergonomii, rušení záznamu vlastním chodem přístroje apod., jsou při pohledu na kapesní kamerky rázem zapomenuté. Jen si sami vzpomeňte, kolikrát jste nechali rodinný kamkordér ležet doma, protože se vám s ním prostě nechtělo tahat. Sice je pravda, že za kapesní rozměry je třeba také připlatit a ceny jsou pro našince někdy brutální. “Osmičkové“ kamery však bývaly také hodně drahé, přičemž tomu není zase tak dávno. Tím chci říci, že pokud se opravdu potvrdí prognózy o vytlačení „analogu“, je postupné snižování ceny reálný předpoklad. Koneckonců spotřební elektronika jako celek o tom ubezpečuje neustále.
Zůstaneme-li ještě chvíli u „vnějších znaků“, pak stejně jako v digitální fotografii, představuje podobný fenomén i v digitálním videu magický LCD displej. Šťastného majitele digitální kamery tak lehce i na dálku poznáme podle toho, že nedrží přístroj s hledáčkem u oka, nýbrž s rukou nataženou před obličejem sleduje vyklopený LCD displej. A když pak celá svatba sedí v hloučku kolem kamery položené na stole, na jejíž displeji právě probíhá reprodukce ještě horké nahrávky svatebního obřadu, je o nadšení postaráno ve vrchovaté míře.
No a pak tu máme digitální efekty, trikové funkce a bůh ví co ještě. Povinnou výbavou všech spotřebních digitálních videokamer je alespoň základní sbírka prolínaček, stmívaček a roztmívaček, ale také možnosti natáčení sépiově zabarveného nebo černobílého obrazu, solarizovaného nebo jinak zmršeného záznamu atd, atd. Všichni víme, že většina efektů dává záznamu diplomaticky řečeno pouťový charakter, ale stejně je všichni používáme a jsme za ně výrobcům vděční. Podobně vysoko se cení záznam statických snímků, i když je jejich kvalita poněkud sporná a digitální fotoaparáty v žádném případě nenahradí. Mám-li ale být objektivní, musím zcela korektně ocenit možnosti úprav expozice, vyvážení bílé, manuální ostření nebo stabilizace obrazu. Funkce, které u analogových kamer bývaly nadstandardem začínají v „digitálu“ patřit k povinné výbavě a to je dobře. Stejně jako u efektů totiž záleží na uživateli. Buď možností kamery využije nebo bude natáčet v plně automatickém režimu.
Zásadnější zádrhel sice ještě spočívá v archivaci, protože zkopírovat záznam na VHS asi nebude to pravé ořechové. „Páskové“ digitální videorekordéry jsou nekřesťansky drahé a DVD se potácí v tahanicích s autorskými právy. I tak je ale zřejmé, že u digitálního videa v jeho masové podobě může přívlastek digitální směle zůstat v pozadí. Samozřejmě, vždy bude hrstka fajnšmekrů, kteří budou své nahrávky opečovávat v kompjůtrových střižnách, srovnávat kvalitu optiky, kamerové a záznamové části přístrojů, a plně si uvědomovat všech předností digitálního způsobu záznamu videonahrávky. Aby však i pro ně bylo digitální video dostupnější, musí se o jeho rozšíření postarat tisíce laiků, používajících kameru jako rodinný přístroj bez vyšších nároků na kreativitu.