Ničeho není větší nadbytek než internetové konektivity

To, že je zejména v Evropě a Americe obrovský nadbytek internetové konektivity, na kterém zbankrotovalo už několik velkých firem, o jejichž „zboží“ není zájem, vypadá z pohledu českého uživatele, který si kouše nehty za 33.6 modemovou linkou, jako nepochopitelný, smutný paradox. Je to přitom pravda: páteřní spoje si po Evropě, po Americe i mezi těmito kontinenty ševelí na pár procent této kapacity a i kdyby se nakrásně zaplnila, tak stačí jen přifouknout něco optiky za poměrně nevelkých nákladů a bude jí zase dost. Propast mezi nabídkou na straně vlastníků páteří, kterým se též říká „carriers of carriers“, volně „dodavatelé dodavatelů“, a koncovými zákazníky na druhé straně nedokázali zaplnit provideři – ne že by nechtěli, ale požadované investice na jejich straně či straně zákazníků (tzv. poslední míle či local loop) jsou příliš velké. Propast znamená, že by zákazníci chtěli vysokorychlostní Internet do domů nebo do firem, ale i náklady na realizaci připojení, nikoli na vlastní konektivitu po celém světě, jsou příliš velké. Proto zkrachovala nebo v byznysu neuspěla i řada malých a středních internetových poskytovatelů, ale jejich pád nebyl slyšet s takovým rámusem jako bankroty firem typu KPNQwest nebo obrovské finanční potíže WorldComu. K těmto firmám ale můžeme přičíst další, u nás neznámé – další vlastníky infrastruktury jako je Global Crossing, Carrier1 nebo Viatel. U nás z domácích vlastníků infrastruktury zatím nikdo „nepadl“, už proto, že investice byly podstatně menší, nicméně společnostem, které vlastní paralelní strukturu mimo Český Telecom, se také příliš dobře nedaří.

Jak je možné, že firmy investovaly do vybudování kapacity, kterou nikdo nepotřebuje? Na konci devadesátých let v Evropě existovaly snad dvě desítky firem, které budovaly paralelní páteřní kapacity po celé Evropě – situace, jako kdyby vedle sebe patnáct firem stavělo patnáct dálnic vedoucích ze stejného jednoho města do stejného druhého města. Důvody byly dva: internetová bublina na vzestupu (grafy a předpovědi ukazovaly, že po kapacitě bude „donekonečna“ obrovská poptávka, investoři bez problémů uvolňovali finance) a obrovské přecenění problému s nákladností místních připojení. Budovatelé infrastruktury se domnívali, že na ně plynně naváží místní provideři, kterým přivedou pod nos páteř a oni již bez problémů zasíťují město, přivedou megabit pomalu každé babičce do televizní zásuvky. To první splnili, to druhé se nesplnilo.

S různými nesplněnými očekáváními se ale v byznysu běžně pracuje; nastala ale skutečně a naprosto neočekávaná „přírodní katastrofa“, která páteřní providery dostala na kolena: objev nových technologií, které dokázaly zmnohonásobit objem dat přenesených přes danou fyzickou kapacitu (optické vlákno). Jako naschvál tyto objevy a jejich technologické zpřístupnění nastalo v době, kdy všichni již měli zainvestováno do nejnákladnějších prací, jako je vykopání příkopů a položení kabelů – nyní zjistili, že se celková kapacity díky technologiím jako je WDMA (wavelength division multiplexing) zmnohonásobila a není pro ni využití. Pak už následovalo splasknutí internetové bubliny, pokles poptávky a pád cen za pronájem páteřních kapacit za směšně nízké ceny, přesto však jejich nevyprodání. Skutečné pády těchto firem nastaly s určitým zpožděním, až přestaly mít na splácení půjček – dá se tedy bohužel ještě očekávat, že krachů bude víc, protože přijde ještě na další páteřní poskytovatele, kteří měli splácení o něco odloženo.

Co nastane nyní? I když velcí páteřní operátoři zkrachují, kapacity a její dostupnosti se to nedotkne. Mohou nastat dočasné problémy, pokud budou krachy tak rychlé, že povedou k odpojení sítě daného operátora; to se ale dá s trochou experimentování překlenout a přesměrovat (mohou se zvýšit např. prodlevy), ale jakmile bude zkrachovaná společnost očištěna a převzata novými vlastníky, začne síť znovu provozovat bez finanční zátěže z minulosti. Analytici upozorňují, že padnout mohou i někteří ISP, kteří měli s tranzitními operátory dlouhodobé smlouvy, kterými „jakoby spoluvlastnili“ jejich páteřní kapacity a někdy je spoluinvestovali; to po krach tranzitních operátorů přestane platit. Jinak ale by měl být očistný proces spíše pozitivní: neměl by vést k nárůstu cen za páteřní konektivitu (nadbytek konkurence i kapacity se nezmění) a noví vlastníci by se možná mohli investičně podílet právě na vyřešení kapacity poslední míle, aby mohli svou přebytečnou kapacitu lépe udat.