Státy staré dobré Evropy se elektronizují nečekaně rychle.
Ještě stále platí názor, že Amerika je o světelné roky vpředu před ostatním světem, co se týká užívání nových, zejména internetových technologií – ale vyspělé evropské země dohánějí nečekaně rychlými kroky. Po Blairově Velké Británii, která rovněž nedávno ohlásila plán rychlého přechodu na „e-government“, se nyní o slovo hlásí Německo. Ministr vnitra Otto Schilly nedávno ohlásil, že v roce 2006 by se měly konat první volby, ve kterých je možné odevzdat svůj hlas pomocí Internetu – nebudou to samozřejmě čistě internetové volby (tj. bez volebních listů, obálek, komisí a místností), ale Internet bude povolená alternativa, jak se zúčastnit rozhodování o budoucnosti státu a nezvednout se přitom ze židle.
Schilly sám uvádí, že není jisté, zda to bude umožněno, protože „bezpečnost musí dostat přednost před pohodlím“ – a má v tom samozřejmě pravdu, asi by nebyl horší signál pro nové technologie, než selhat v takto důležité záležitosti.
Volby přes Internet nejsou nic nového – různé pokusy se konají stále, většinou se týkají úzkého, uzavřeného kruhu uživatelů. Například loni při prezidentských volbách mohlo takto pokusně (ale platně) volit pár členů amerického vojenského kontingentu v Německu, elektronicky se běžně volí a hlasuje v různých firmách a institucích, které mají tradičně k Internetu blízko (např. univerzity), kde už nedůvěra k tomuto médiu dávno neexistuje a kde jsou uživatelé technicky na výši. Neúspěšný nezávislý kandidát na amerického prezidenta Ross Perot prosazoval tento systém jako jeden ze základních kamenů jakési nové „přímé demokracie“, byť trošku v jiné podobě – navrhoval, aby místo institucí, jako je např. Kongres, mohli prakticky o všem, denně rozhodovat Američané sami v jakýchsi „televizních referendech“. Perot nezvítězil, ne kvůli neschůdnosti této myšlenky, ale proto, že nekandidoval za žádnou z dvou hlavních stran – o myšlence takto řízeného státu se diskutuje dále, zatím jen v teoretické rovině, protože technologie ji ještě dnes neumožňují.
Co je na těchto snahách zajímavé: zdá se, že musíme trošku přehodnotit obecně kritický postoj ke státům (vládám, státním institucím) coby brzdám pokroku v nových technologiích. Léta platný názor, že stát nemůže do Internetu či e-businessu přinést nic přínosného a že je nejlepší, když se do toho přestane plést, už dnes neplatí – naopak jeho role zde je viditelná a bude stále větší. Stát může překvapivě být tím nejlepším pohonným motorem pro elektronickou komerci, pokud například brzy umožní realizaci všech možných plateb, které se nyní realizují otravnými složenkami nebo poněkud neprůhledným inkasem z účtu, prostřednictvím Internetu – jakmile se to lidé naučí, budou pak na Internetu nakupovat i zboží a služby realizované soukromou, komerční sférou.
