Politika cukru a biče v praktické ukázce: na jedné straně hon na hudební piráty, na druhou stranu nemalé snížení ceny. Nemělo ale obojí přijít o tři roky dříve?
Universal Music Group, výrazně největší ze skupinky „majors“, pětice největších hudebních vydavatelů na světě, kteří v podstatě kontrolují obchod s nahranou hudbou, kteří vlastní práva k nejprodávanějším interpretům současnosti i minulosti a kteří rovněž ovládají celosvětovou masovou distribuci, snižuje ceny CD v Americe zhruba o třetinu – to je zpráva, která se začátkem září přehnala světovými médii.
Je to poprvé, kdy něco takového světový vydavatel učinil – různé slevové akce a přesouvání hudebních kolekcí do kategorie „Nice Price“ samozřejmě probíhají stále, a občas na sebe chce slevou upozornit velký prodejní řetězec. Doporučená cena u nových cédéček ale byla řadu let stejná, okolo 18 dolarů; Universal ji nyní snižuje na asi 13 dolarů (kazety jdou dolů na 9 dolarů). Snížení se zatím týká jen amerického trhu, i když zřejmě dříve nebo později postihne i ostatní regiony; firma samozřejmě nic v tomto směru neohlašuje, aby si nepodkopala stávající prodeje.
Snížení ceny přichází v přesně stejné době, kdy na jiné frontě ohlašuje americká asociace hudebních vydavatelů prvních několik stovek žalob proti těm, kteří poskytují větší množství hudby na Internetu a hrozí postihy jdoucími až do miliónů dolarů. Časová shoda samozřejmě není náhodná – jde o školní ukázku politiky cukru a biče v praxi. Podobnou příležitost si vedoucí vydavatel nenechal ujít: světová média se baterii žalob proti uživatelům KaZaA a podobných systémů mocně věnují, a Universal tak může ukázat svou hodnější tvář a říci - místo krádeže, která vás může přijít draho, kupte u nás, vyjde vás to levněji než dříve. To je legitimní marketingová taktika, proti které nelze říci ani popel. (Pro zajímavost, rozdělení trhu je dnes: Universal 28%, Warner 17%, Sony Music 14%, BMG 14%, EMI 10%, ostatní dohromady 14%).
Každého ale zřejmě napadne otázka, zda s něčím podobným nepřichází hudební průmysl (dá se čekat, že konkurenti budou následovat – tak velké rozdíly mezi „v podstatě stejným“ zbožím nemohou vydržet dlouho) příliš pozdě. Ne pět minut po dvanácté, to by se ještě dalo přežít, ale neběhá s křížkem po vesnici asi tak tři roky po pohřbu? Přičemž dnešnímu zcela zmrzačelnému hudebnímu trhu by se dalo zabránit nejen dřívějším snížením cen hudby, ale i jasným sdělením „sdílení je nelegální, nebude tolerováno, ale nabídneme něco místo toho“.
Před třemi lety výměnné sítě v masové míře teprve začínaly. Internetové „podzemí“ si samozřejmě čile vyměňovalo muziku, ale podzemními, těžko průchodnými cestičkami za zaheslovanými vrátky. A nikdo z těch, kteří tak činili, nepochyboval, že koná zakázanou činnost. Jakmile se ale sdílení dostalo díky Napsteru do naprosto volné zóny, kdy stahovat hudbu bylo stejně snadné jako si otevřít webovou stránku na yahoo.com, ztratily desítky miliónů lidí ponětí o tom, jestli to je nebo není legální. Počkat, až si hudbu začne vyměňovat sto miliónů lidí a pak je šmahem všechny prohlásit za kriminálníky a sdělit jim, že se dopouštějí činnosti s možnou úhrnnou pokutou 1 000 000 000 000 000 dolarů (sto tisíc za jednu skladbu, počítejme, že průměrný počet sdílených skladeb je sto, což je spíše podceněné), zní dosti kuriózně a v praxi nerealizovatelně.
Nepodceňujme ovšem moc zákona. Nebylo by to poprvé v historii, kdy zákon téměř ze dne na den zakázal činnost, která byla dříve naprosto běžná a buď ji zlikvidoval (např. zákazy kouření na veřejnosti, v dopravních prostředcích v USA) nebo zahnal do podzemí (např. prohibice). Je-li zákon vynutitelný a je-li vynucován, je účinný.
Nesmíme však zapomenout zcela jinou skutečnost. Lze-li věřit údajům o počtech souborů, které denně procestují přes nejrůznější výměnné sítě (stovky miliónů písniček denně), pak už mají desítky miliónů lidí na planetě doma vytvořené takové zásoby hudby v digitální podobě, že už nemají příliš velký důvod k další koupi, a ostatně také ne k dalšímu stahování. Kdo má rád nějaké kapely či styl, má doma jejich kompletní diskografie či stovky CD daného stylu, a kdyby mu dnes jeho oblíbenou výměnnou síť někdo „zařízl“, může s klidem říci – díky, stačilo. Současně s tím jde další jev: lidé si naprosto rutinně zvykli na soubory v digitální podobě, umějí je skladovat, přenášet a přehrávat, a počítačový i elektronický průmysl jim s ochotou vyšel vstříc. Na vyspělých trzích dnes téměř nedostanete přehrávač hudby, který by neuměl pracovat se soubory MP3; a proč si myslíte, že se dnes běžně prodávané domácí počítače vybavují osmdesátigigabajtovými disky? Na digitální fotky to není a na soubory ve Wordu taky ne. A domácí zásobárny digitální hudby jsou, pokud je člověk nebude dále šířit, podle současného zákona zcela bezpečné. Můžete namítnout, že na trhu s hudbou se objevují každý rok novinky, které si člověk, když si už netroufne vyměňovat přes Internet, bude muset koupit. Někdo ano, někdo ne – nelegální „obchod“ s cédéčky totiž naučil zejména mladou komunitu si hudbu vyměňovat i na datových nosičích, a jak potvrdí každý, kdo má doma studenta střední či vysoké školy, jsou tyto ústavy o přestávkách a po škole jednou velkou „burzou“ hudby pomocí tzv. kabelového přenosu dat (ve školní kabeli).
Snížení cen rozhodně pomůže trhu; tržní výzkumníci uvádějí, že to bude znamenat nastavení tzv. pouliční (supermarketové, běžně discountové) cenové hladiny pod deset dolarů za jedno cédéčko, tedy okolo tří stovek. Shodují se, že toto snížení nepovede ke snížení celkových tržeb vydavatelů, jinými slovy, že se prodej v kusech zvýší zhruba o třetinu, takže vydavatelé utrží stejně jako bez této slevy – nicméně, že to nevrátí tržby na minulou úroveň, například z rekordního roku 1999. To by musely jít nahoru o další třetinu, tj. muselo by se prodávat zhruba dvakrát tolik CD jako nyní – a to je zřejmě nereálné, i kdyby všechny internetové výměnné sítě zítra skončily svou činnost.
