Přes léto jste nám posílali vaše zajímavé příběhy z IT. Některé veselé, některé vážnější, jiné, které "vymyslí" jen život. A zde jsou tři nejlepší.
Na pomyslném bronzovém stupínku se umístil bronzovém pan Jenderka a vyhrává poukázku na nákup zboží na Vltavě. Gratulujeme!
Život je smutnoveselý
Volá přítel: "Odborníku počítačovej, co mám dělat? Počítač nešlape."
Vydávám se k němu, ač je neděle ráno. Samozřejmě mu nejde internet. Po kratším komentáři ohledně nespolehlivosti techniky zjišťuji, že problém je v přívodu od telefonní zásuvky. Naštěstí je káblík dostatečně dlouhý a metodou půlení intervalu ho přestřihnu v polovině délky. Rychlé změření, která půlka není přerušená, a spojení na internet je obnoveno. Něco zavrčím, ve smyslu ať příště okusuje tužku a ne telefonní káblík a jdu domů na snídani.
Pár týdnů po příhodě s káblíkem volá znovu. Počítač opět nejde a sám se nechce opravit. Oceňujeme výhodu manželek, když onemocní. Časem se uzdraví. Slibuje dobré pití. Neváhám a pozdě večer vyrážím na návštěvu. Uvědomuji si, že stárnu. Dříve mne k obdobné návštěvě v životě žádný chlap nedonutil. Pozvání jsem přijímal jen od dívek.
Po prvním hltu tekutiny domácí výroby a poznámce jeho první manželky, že by měl jít raději spát, zapínám počítač. Zpět k jeho hezké ženě. Je s ní dvacet let a nazývá ji první, protože další neměl. Drží se zásady, že všechna děvčata po svatbě jsou stejná.
Počítač naběhnul a nereaguje na mlácení do klávesnice. Demontuji klávesnici, vypadává vše, co se v ní nahromadilo za údajně 7 let bezporuchového provozu. Navíc vytéká tekutina nejasného určení. Rozhoduji se pro drastické a ověřené řešení. Pod sprchu, drhnout kartáčem. Když po vyschnutí klávesnice neožije, tak se koupí za pár stovek nová.
Doporučuji příště nevečeřet nad klávesnicí s hrnkem čaje. Mezi dveřmi mu sděluji, aby klávesnici zapnul po vyschnutí až zítra večer.
Druhý den večer se ozve, že klávesnice slouží dál a jak všem doma vynadal. Chudák, přece to nenechá na sobě, že zalil klávesnici. Má mé pochopení. Rovněž trpí přesvědčením, že je pán domu.
Za pár dnů volá opět. Klávesnice nejde, přijď. Slibuje už lepší pití. Přísahá, že zjistí viníka a ten pití pro mne zaplatí. Nikdo se mu nepřiznal a pití asi zaplatil sám. Samozřejmě, v klávesnici je opět tekutina neurčitého původu. Ptám se ho, zda mu nevyplavili byt, nekape mu na karbid, nadměrně neslintá při pohledu na nahotinky na monitoru. Vždy záporná odpověď. Co dál? Diskutujeme, vymýšlíme další nesmyslné důvody. Pijeme, pijeme. Jeho žena takticky posílá jeho nejmladší dceru, aby jí šel vyprávět pohádku před spaním. Pochopil jsem, že nejlepší přítel ví, kdy má odejít. Pohladím domácího mazlíčka a jdu po svých.
Přesně za dva dny mi jeho plačící dcera volá, že příčinou všeho byla její kočička. Právě jejího mazlíčka při onom úkonu přichytili nad klávesnicí. A má se zeptat, jestli nechci číču. Bude mi ji chodit krmit.
Srab. Sám neměl odvahu mi to říci a nastrčil dceru, která ani nezná mé číslo.
Ty brďo. Číču si přece půjčím a nabídnu mé příjemné spolupracovnici, která sebere na ulici kdejaké kotě a pak se o ně stará. Zbývá zjistit, zda má počítač.
