Přes léto jste nám posílali vaše zajímavé příběhy z IT. Některé veselé, některé vážnější, jiné, které "vymyslí" jen život. A zde jsou tři nejlepší.
O stupínek výš se umístil Michal Kopečný, který vyhrává kurz angličtiny ve formě interaktivní dobrodružné hry Mean City. Gratulujeme!
Můj příběh
Toho dne se mi zkrátka nic nedařilo. Ráno jsem za soucitných pohledů spoluobčanů absolvoval ponižující běh na autobus, což při mé tělesné konstituci považuji za jev, na který lidstvo ještě není připraveno. A bylo mi zřejmě souzeno, že ani příjezdem do práce se toho moc nezmění. Telefon zvonící již při vstupu do kanceláře mně naplnil obavami, neboť, jak jsem si ostatně opět brzy ověřil, je vždy spolehlivou předzvěstí temných věcí příštích. Volal šéf. A byl nervózní. Žádné žertovné přivítání svého oblíbeného pracovníka. Ne. Rozkazoval. "Jdi do kanceláře tam a tam", pravil, "je tu nějaký IT manažer z Itálie a přeje si u jednoho našeho pracovníka rozchodit vzdálený přístup na jejich server". "Spěchá to a je to důležité", dodal významně. Naprázdno jsem polknul. "Proč já ?" zeptal jsem se vyděšeně. "Nevím nic o vzdálených přístupech do Itálie a ani kamkoliv jinam, nehledě k tomu, že neumím italsky". "Možná by bylo vhodnější kdyby tam zašel kolega Mirek, náš vrchní systémák", pokusil jsem se rafinovaně vybruslit. "Mirek tu není a ostatně mi do mobilu řekl, že to jistě zvládneš a s tlumočením ti pomůže pracovník František, který, stejně jako ten Ital, hovoří anglicky plynně". "Takže popadni modem a běž". Tak macešsky děl šéf a poté zavěsil.
Začal jsem panikařit. Pot, který sotva oschl po ranním maratónu, mi opět vyrazil po těle. Nelhal jsem. Modem jsem viděl jen jednou, angličtinu jsem absolvoval ve dvou lekcích a z manažerů dostávám kopřivku. Bylo mi zle, ale doba si žádala činy. "Modem, potřebuji modem", blekotal jsem a zmateně prohrabával skříně v kanceláři. A skutečně, po nekonečně dlouhé době, až v samém rohu té nejošklivější skříně, po mně, jako perla z temných vod, blýskla svým štítkem ocelově modrá krabička. "Statečný zachránče", neubránil jsem se výkřiku dojetí. A se svým novým, ocelově modrým přítelem, zamilovaně přitisknutým k hrudi, jsem vyrazil ke kanceláři, kde měl za chvíli nastat Armagedon.
Místnost sálala horkem a napětím. Pot, můj dnešní souputník, si na zádech okamžitě našel další řečiště a jeho hladina tak byla asi dva litry za hranicemi savosti mého trička. S hlasitým zapískáním jsem do sebe nasál přehřátý vzduch a pozdravil osazenstvo kanceláře hlasitým "HELLO" a k tomu jsem ještě připitomněle přidal i vulkánský pozdrav - prsty roztažné do písmene V. Nastalo trapné ticho přerušované jen zvukem ventilátoru prohrávajícího svůj boj s vedrem. "Kde kurva seš ?", přivítal mně konečně přátelsky František. "Ty se někde flákáš a já se tu musím bavit s tím teploušem", zavrčel temně a pak se s úsměvem obrátil k dokonale ošacené postavě. "Pracovník naší Informatiky", představil mně angličtinou, ze které jsem usoudil, že máme zřejmě stejného učitele a nejspíš i počet absolvovaných lekcí. Potřásli jsme si s hezounem neohrabaně rukou a já se nesměle zeptal, s čím že jim to mohu pomoci. Ital rozpačitě pokrčil rameny a jal se cosi vysvětlovat jazykem, který zněl jako angličtina z korespondenčního kurzu. "Ahá" pochopil jsem asi po šestém zopakování zadání. "Takže pomocí nějakého blíže nespecifikovaného programu se máme přes modem připojit na blíže neurčený server někde v Itálii ?". "Yes", potvrdil hezoun mé obavy s bezelstným úsměvem. "Nu, uvidíme" poznamenal jsem nepřesvědčivě a odhodlal jsem se pro začátek alespoň k instalaci modemu, zatímco jsem si v hlavě formuloval další otázky nezbytné ke splnění nemožného.
Modem se naštěstí chytil téměř okamžitě. Spokojeně si lupnul a milosrdně vypsal své "RESPONSE: OK". "Snad přece jen nebude tak zle" pomyslel jsem si. Pak jsem se pokusil upřesnit onen tajemný program. Po chvíli jsem si začal připadat jako Colombo. Ten chlap buď bohapustě lhal nebo vážně nic nevěděl. Začínal jsem být zoufalý. Navíc jsem se začal ztotožňovat s Františkovým názorem, že je ten chlap teplej. Když už mi asi po šesté se zarputilostí zkušeného recidivisty opakoval něco jako "We need a Rumba" a já už po šesté odpovídal "Thank you, I can`t dance", tak mě osvítil duch svatý. Obrátil jsem se na Františka. "Hele, nemáš náhodou nějaké cédéčko z Itálie ?" zeptal jsem se ho. "A víš ty že jó" zarazil se. "Minulý týden mi vlastně cosi přišlo". Chvíli prohrabával zásuvku svého stolu až vytáhl balíček z tvrzeného papíru, ze kterého vypadlo cédéčko, samozřejmě s nápisem "RUMBA Telnet Edition". "Rumba" zavřeštěl Ital a oči se mu rozzářily jako malému děcku.
Instalace se cizinec chopil osobně. A musím říci, že na mně skutečně udělal dojem. Mazácky ignoroval průběžně se objevující hlášení o nedostatku volného místa na disku, zatímco s lišáckým úsměvem Jamese Bonda volil položky v menu. "We need it all" prohlásil sebevědomě poté, co poctivě zatrhl vše, včetně podpory korejštiny a nářečí Zulu. Už jsem neměl sílu vzdorovat.
Celá instalace trvala asi 25 minut, ale mně to připadalo jako věčnost. A počítač to zřejmě cítil stejně. Kontrolka disku zmateně poblikávala a celá sestava chvílemi vydávala zvuky, které zněly jako Pocahontas na útěku před bílým mužem. František seděl mlčky, hlavu svěšenou, snad zmořen vedrem či výčitkami, zatímco já jsem se pomalu rozpouštěl a vpíjel do jeho křesla. I starý ventilátor prohrál svůj boj s horkem a jeho lopatky se zastavily a zkroutily, aby tak vytvořily skulpturu, kterou jsem si sám pro sebe nazval "Ódou na vedro". Jen Ital, zdálo se, zase našel dobrou náladu. Vesele si pohvizdoval nějakou děsivou melodii, která mi připomínala něco od Luneticů a ještě na mně provokativně pomrkával. Začínal jsem nenávidět celý ten zkažený horký svět.
Pocahontas byla zřejmě konečně dostižena a bestiálně zavražděna, neboť zvuky náhle ustaly. Stroj si ještě vyžádal dva restarty a kupodivu se zatvářil, že je schopen a bez vady.
Opět přišla moje chvíle. Vlhkou dlaní jsem uchopil znechucenou myš a začal s konfigurací vzdáleného připojení. Komplikace však přišly téměř okamžitě. Dotaz na telefonní číslo Itala viditelně zaskočil. "Ufff" vyrazil ze sebe po indiánsku a začal pro sebe drmolit cosi jazykem pojídačů špaget. Další čtvrt hodinku zmateně pobíhal po místnosti a předváděl něco, co František znechuceně nazval "lekcí autoerotiky pro otrlé". Po oné, pro každého člověka s vkusem proklatě dlouhé době, konečně skončil s ochňapkáváním se a vítězně Františkovi podal pomačkaný lístek papíru, který, jak František trefně prohlásil, když mi jej znechuceně podával, "měl asi bezpečně schovaný ve spoďárech". Já jsem se ale profesionálně povznesl nad nedůstojný původ této informace neboť se ukázalo, že lístek obsahuje nejen číselný kód, což měl asi být onen telefon, ale i něco co evidentně vypadalo jako síťová adresa serveru.
S modlitbou na rtech jsem tedy vyplnil kolonku s telefonním číslem a dal povel k připojení. Nastalo takové ticho, že bylo dokonce slyšet fotony bičující má propocená záda. Napětím jsme ani nedutali. A náhle modem začal zpívat svou píseň o telefonních ústřednách, půvabných operátorkách a nezkrotných bajtech. Ta radost byla nakažlivá. Sotva jsem nevěřícně zašeptal, že jsme připojeni, propukli oni dva důstojní gentlemani v neuvěřitelný řev. Běhali s ječením bezhlavě po místnosti, padali a zase vstávali. Objímali se a váleli se po podlaze a vůbec dělali všechny ty věci co lidé dělají když vypijí kanystr lihovin nebo se po čtyřech hodinách připojí na italský server.
Ale očistec ještě neskončil. A zrada nesla poetické jméno Rumba. Byli jsme sice připojeni, jak nám ostatně hrdě oznamovala blikající ikonka modemu, ale pokus o přihlášení na server jen vyvolal zprávu "Host not found", jež sveřepě blikala na monitoru. Bujaré veselí vystřídalo hrobové ticho. Pak jsem myslím zešílel. Pamatuji si jen, že jsem pravačkou drtil křehkou páteř bezmocného hlodavce, zatímco levačka bezmocně spílala nebesům. František propukl v pláč a ani se nesnažil skrývat slzy. I Ital se těžce zhroutil do křesla a začal nahlas snít o kariéře pěstitele viné révy, o světě kde nejsou žádné modemy a chybová hlášení. Byl jsem připraven to vzdát. Svou vůli a odvahu jsem ostatně vypotil již před několika hodinami, takže se mi odchod jevil jako docela vhodné řešení. Vlastně jsem se již chystal vyrazit, když zazvonil telefon. Volal šéf. Zuřil. Chtěl nějaká data z onoho italského serveru a jeho hlas měl odér postpubertální adolescence, když přeskakoval v rozmezí několika oktáv. Vlastně řval tak, až mi ruka mimoděk odskočila půl metru od ucha. A nechtěl si nechat nic vysvětlit. Pak zavěsil a nechal mně stát s ozvěnou jeho posledních slov v hlavě. Nesnáším, když používá slova "odměna" a "odebrat" v jedné větě. Ale bylo to motivující. Se špatně polykanými nadávkami jsem zmačkal papírek s adresou a hodil jej Italovi k nohám. Nevím co spatřil v mé tváři, ale začal poděšeně couvat k protější stěně místnosti s rukama nataženýma před sebou v obraném gestu. Zuřil jsem. Pot mi kanul po obličeji a stékal po obnažených špičácích, aby tak vyvolal pachuť krve na jazyku. Vzpomněl jsem si na Mussoliniho a všechnu nedopečenou pizzu v mém životě a chtěl jsem vraždit.
Ale pak jsem se ovládl. Ano, navzdory horku, vzteku a psychickému vyčerpání jsem to byl opět já, ledově chladný profesionál s bystrým úsudkem, skvělý společník pro cesty a pobyt, milý, vtipný a skromný :) I František zaregistroval tu změnu a vzhlédl ke mně s novou vírou a nadějí v jeho rybích očích. "My to dokážeme" pravil jsem rozhodně a udeřil zapáleně pěstí do stolu. "Máme vše co potřebujeme. Jsme přece ti nejlepší. Stmelme síly, zpátky ni krok" pokračoval jsem a rafinovaně dál hrál na strunu solidarity. "Jeden za všechny a všichni za jednoho" přidal se konečně František odhodlaným hlasem. "Don`t retreat, don`t surrender." nechal se strhnout dokonce i Ital.
Opět se nám vrátila bojovnost a dobrá nálada. "Světla svítí, stěrače stírají", provedli jsme znovu kontrolu všech nastavení. "Štíty spuštěny, zbraňové systémy aktivovány." Fungovali jsme prostě jako dokonalý stroj. Jean-Luck Pickard by nám záviděl. Opět jsem se cítil jako ryba ve vodě, když jsem z kapitánského můstku organizoval veškeré operace. "Poručíku", obrátil jsem se na Itala, "spojte se se základnou a potvrďte parametry komunikačního kanálu." "Yes, sir." zasalutoval mafián a jal se volat do Itálie. "Kadete Františku, zjistěte, která data jsou určena pro přenos." "Provedu, pane." Bylo to zkrátka úžasné. Trocha toho správného vedení a všechno jelo jako po másle.
Vesmírný deník, 12:35 středoevropského času. Konečně byly veškeré úkoly splněny a posádka nastoupena. Převzal jsem opravené vstupní údaje a opět usedl ke klávesnici. Bylo to okamžitě jasné. Původní adresa serveru byla samozřejmě chybná. Proklel jsem ty italské Klingony až do pátého kolena a provedl korekci. Pak jsem za napjatého očekávání znovu vydal pokyn "CONNECT".
Ano. ANO !!! Rumba tančila a my s ní. Bylo to úžasné. Ošklivé textové logo na obrazovce pro nás mělo stejné kouzlo jako zlatá brána do ráje. Nikdo se nestyděl za slzy a jiné projevy citů. Ano, i já přiznávám jisté pohnutí, ale rozhodně popírám, že jsem se s tím italem radostí objímal a líbal, jak někdy zlovolně tvrdí František, když tento příběh vypráví.
Ale připomíná mi to jednu událost. Hmmm, ale to je již úplně jiný příběh. Snad tedy zase někdy jindy. Takže zatím.
"Per aspera ad astra."
