Tohle také není pravda.
Interpreter sice může zpracovávat přímo zdrojový kód, ale to dnes používají jen shelly (kdysi take BASIC a podobné). Prakticky všechny intepretované jazyky dnes provedou překlad do bytecode a pak se provádí bytecode ve virtuálním stroji. Platí to pro perl, python, Javu, CLI (.net) a mnoho dalších.
Ty sofistikovanější umožňují uložit rovnou přeložený bytecode, aby se při každém spouštění znova nekompiloval. Konkrétně Java, .NET i python (a pár dalších).
Některé virtuální stroje pak obsahují kompilátor do nativního kódu (moderním termínem zvaný JIT=just-in-time), který provede překlad až během běhu a pak to běží plnou rychlostí, ne interpretovaně. Například: ne-opensourca Java (Sun, IBM, Apple), Microsoft .NET, mono, CMU Common Lisp. Python pouze pokud běží v některém z těchto VM.
Programy ve VM s JIT běží dostatečně rychle aby rodíl mohl (mohl!) být neznatelný oproti zcela nativnímu programu, typicky však mají větší paměťovou náročnost (i když důvody jsou trochu jiné). Záleží však především na autorech toho kterého programu, jak názorně dokazuje právě tento článek: fakt že nejméně paměti spotřeboval program v Javě, a to i oproti programu v C++, je velmi zajímavý.