Podařilo se velmi dobře vytěžit z populární zkratky XP a přesvědčit uživatele, že takt není hlavní; lví podíl má ale výkonnost čipu samotného. Intel zatím nenalézá protilék.
Když firma AMD ohlásila, že přestane označovat čipy podle jejich taktu, považoval jsem to – a nebyl jsem sám – za chybný krok, či alespoň přinejmenším za trochu nejapný pokus o zakrytí neschopnosti dohnat Intel ve frekvenci procesorů. Pokorně musím přiznat, že jsem se v tom hluboce mýlil. Athlon „XP“ se stal pro AMD obrovským úspěchem – možná největším v celé historii firmy – a nemalým bolehlavem pro Intel.
Hlavním tahounem úspěchu je pochopitelně výkonnost Athlonů XP, respektive vynikající poměr výkonu k jejich ceně. Automatickým důsledkem – pozitivním pro AMD a negativním pro Intel – je, že lidé přestávají brát takt procesoru jako jediné nebo hlavní měřítko jeho výkonnosti. Je samozřejmě otázkou, co by se stalo, kdyby Athlon XP naopak v poměru ceny k výkonu na Intel nestačil – spíše by byl důsledek opačný: zákazníci by „netaktové“ označování odmítali. Pravidla hry píší vítězové.
Intel nemá z populárních nových Athlonů lehké spaní a snaží se politiku AMD zlepšovat. Časopis The Inquirer, jakýsi úspěšnější „Detektiv.cz“ světového Internetu, někde vyšťáral marketingový dokument Intelu a umístil jej zde na své stránky (pozor, PDF formát). Intel argumentuje podivně ublíženecky, při vší úctě k firmě místy až směšně: místo aby ukázal, v čem jsou jeho produkty lepší než konkurenční, nás informuje, že „Marketingové kampaně mají zákazníky vzdělávat ohledně produktů“. Marketing manažer nestačí zírat, jaká že to nová paradigmata zde světová korporace nastavuje. Intel nicméně má částečnou pravdu v tom, že AMD čísluje své XP Athlony „jak chce“, tedy že čísla přesně neodpovídají tomu, co AMD při spuštění tohoto nového označení deklarovala (relativní výkonnost k původnímu Athlonu či Pentiu 4). Jenomže dnes už to je jedno – takt už skutečně ustoupil do pozadí, je jedním z kritérií, někdy hlavním, někdy jen pomocným. Koneckonců k tomu přispívá i Intel, neboť ve svých nových řadách nejen zvyšuje takt, ale i mění architekturu (např. P4 Northwood), takže ani u Intelu už „není gigahertz jako gigahertz“.
Jeden z následků tohoto soupeření ale moc příjemný není: pro prostého uživatele je dnes nemožné se vyznat ve výkonnosti jednotlivých čipů. Jistě, čtenář Živě nebo zejména PC Tuningu patřičně vzdělán je, ale ani on to nemá lehké: musí toho hodně nastudovat a přečíst (a ještě být patřičně vzdělán). Stačí se třeba podívat na testy autoritativního webu Sharky Extreme: recenze a srovnání právě posledního Athlonu (2100+ XP) mu vyšla na osm dílů, „tištěně“ tak na dvacet stránek, a není to kvůli grafomanství autora – jednou větou se dnes výkonnost čipu skutečně nedá postihnout. To ovšem dává výrobcům počítačů prostor pro rozsáhlou manipulaci se zákazníkem: kde jsou ty časy, kdy existoval jednoduchý index od Intelu, který porovnával souhrnným kritériem výkonnost novějších Pentií k jednomu z těch původních.
Určitě by nám, normálním lidem pomohlo, kdyby se obě firmy – nebo třeba nějaké nezávislé konsorcium, pokud by ovšem existovalo – shodlo na jednom komplexním benchmarku, jehož výsledkem by bylo číslo typu „pět“ nebo „sedm a půl“, které by se objevovalo v počítačových katalozích a ve stručném technickém souhrnu u inzerátu a ceníku počítačové sestavy. Jistě by to mělo své nedostatky (každý komplexní benchmark je exaktně vzato k ničemu, protože zcela přesným naměřeným číslům přiřadí různé váhy napálené od pasu a všechno spatlá dohromady), ale uživatel by se ve světě počítačů opět lépe vyznal: mohl by říkat „můj počítač má výkonnost tři a na trhu je už výkonnost dvanáct, je nejvyšší čas si koupit něco lepšího“. Takhle jen lamentuje nad svým pomalým počítačem, bombastickým reklamám nevěří a vše svaluje na Billa Gatese, jelikož prodává líná Windows.
