Ministerstvo informatiky nemuselo být vůbec zřízeno, ale bylo! Je malé, funguje úsporně a rušit ho pouze z jakýchsi obskurních politických důvodů není dobré. Jaký bude další osud této instituce, od začátku existence spojené se jménem ministra Mlynáře?
Jak čtenáři Živě jistě vědí, obětí současného politického přetahování má být i
Ministerstvo informatiky ČR. Ministr podal demisi – z naprosto jiných důvodů než ze zoufalství nad vlastní prací nebo činností ministerstva – a dle jakési zvláštní logiky, která je vlastní pouze politickým hrátkám, je to důvodem k úplnému zrušení ministerstva jako takového. (Na druhé straně by to mohl být zajímavý precedent v demisi celé vlády, jež se zřejmě blíží.)
I když názory na činnost „našeho“ ministerstva nebyly vždy jen kladné, k jeho případnému zrušení je naše stanovisko jasné. Rušit toto ministerstvo právě teď je špatná, nezodpovědná politická klukovina.
Handlování s posty
Ministerstvo informatiky (MI) nutně nemuselo být před několila lety zřízeno – ve většině zemí na světě takovéto specializované ministerstvo nemají. Jeho agenda mohla být vytvořena na jiném ministerstvu nebo na Úřadu vlády – pokud by takový odbor ministerstva měl v čele kvalitního člověka a dostatečný rozpočet, mohl by plnit svou roli právě tak dobře.
Odpůrci MI navíc mohou vytáhnout argument, že „čím kdo zachází, tím také schází“. Ono i zřízení tohoto ministerstva byl tak trošku výsledek politických handlů (aby nejmenší koaliční partner dostal potřebný počet ministerstev, ale ne všechna moc významná, vytvořilo se tedy toto ministerstvíčko).
Ale to není důležité: ministerstvo bylo zřízeno a vybudováno, což není úkol na dva měsíce. Dostalo svou agendu a plní ji, svůj program má určen na dlouhou dobu dopředu. Pokud by bylo nyní rychle zrušeno, mělo by to pro činnosti, kterými se zabývá, neblahé důsledky. Než by se totiž jiné ministerstvo či úřad chopilo řádně jeho činností a znovu pro ně vybudovalo kvalitní týmy, uplyne opět dlouhá doba.
Vzhledem ke konstelaci na politické scéně se nedá s řádným „informatickým“ programem počítat po zrušení MI dříve než pár měsíců po příštích volbách (do té doby se nic nestihne), tedy ode dneška možná za dva roky (!). To je v oblasti, ve které se toho za rok uděje tolik co např. v zemědělství za desetiletí, přímo katastrofická představa.
Úsporná řešení skromného ministerstva
Zrušení současného MI se odůvodňuje potřebou „zeštíhlení“ státní správy. Nezasvěceným divákům to zní jako dobrý a odpovědný přístup vlády, nicméně již nikdo nedopoví, že v porovnání s tím, co veřejné rozpočty spolykají, je MI doslova kapkou v moři – např. výdaje na mzdy pro pár desítek zaměstnanců činí něco přes 50 mil. korun ročně. Přitom činnost právě tohoto ministerstva směřuje k výrazným úsporám ve státní správě tím, že usiluje o její elektronizaci (e-podpis, e-podatelny, e-tržiště apod.).
MI a jeho (bývalý?) ministr Vladimír Mlynář se v uplynulých letech zviditelnilo: a) elektronickým podpisem, b) tahanicemi okolo dohledu nad Českým Telecomem a jeho privatizací, c) nedávno přijatým „antispamovým“ zákonem. Je škoda, že veřejnost vnímá právě tyto tři činnosti pomalu jako to jediné, čím se ministerstvo zabývá – jednak to není pravda a jednak nejde zrovna o tu nejlepší vizitku práce ministerstva.
Elektronický podpis byl zplozen příliš brzo, takže nyní skomírá a teprve čeká na lepší časy (zde by bylo jistě vhodnější „později, ale pořádně“). Pravomoci v oblasti telekomunikací byly ministerstvu informatiky svěřeny poněkud nevhodně a také „antispamový“ zákon je zbytečně přísný a přitom z podstaty věci málo účinný.
Velký přínos e-governmentu
Hlavní a velice cenná náplň ministerstva spočívá v oblasti e-governmentu. Jak dosvědčují příklady z vyspělých zemí, e-government je snad nejvýznamnější a nejpotřebnější změna ve fungování veřejné správy za několik posledních desetiletí. Nejenže dochází k úsporám (to bych dokonce označil za nejméně důležitý přínos e-governmentu, i když ne nedůležitý), ale především se ukazuje, že veřejná správa už nemusí být a také již nikdy nebude uzavřeným státem ve státě, skrytým kdesi za vysokými zdmi úřadů, zamčenými dveřmi a s nevrlými úředníky, kteří se schovávají za sklem přepážek.
Navíc veřejná správa nemusí znamenat ani příklad neefektivity či chaosu a vzájemného nepropojení, nesdílení informací – tedy příklad něčeho, čemu normální občan nerozumí, nepronikne do něj a tím pádem mu ani nedůvěřuje. Důležitým důsledkem kvalitně zavedeného e-governmentu (ale nejen jeho, musí nastat spousty dalších změn) je nebývalá transparentnost fungování všech složek veřejné správy na všech úrovních – jinými slovy prakticky vše, co je dnes dobře schované za zdmi a v zamčených skříních, bude k nalezení na internetu.
Transparentnost pak způsobí jednak vyšší důvěru občanů ve veřejnou správu, včetně vlády, a vyústí také ve větší vlastní aktivitu lidí směrem ke státní správě a zejména k samosprávě. E-government není výhrou sám o sobě, matematicky řečeno je podmínkou nutnou, nikoli však postačující k podstatně lepšímu fungování státní správy a samosprávy.
Vytváření a zavádění e-governmentu by přitom mělo být svěřeno úřadu s pravomocí ministerstva a vedeno osobou na úrovni ministra: jen těžko to může být nějaký úřad s hierarchií o dvě třídy nižší. Rekonstrukce se nedají provádět zdola a sám o svém rozhodnutí se také ještě žádný úřad nezrekonstruoval. Pokud by měl být jediným úkolem ministerstva informatiky právě e-government – či přesněji on by měl být jeho jediným úkolem –, je to více než dostatečný důvod k tomu, aby toto ministerstvo bylo nejen zachováno, ale ve svých pravomocech i rozpočtu výrazně posíleno.
