Původním záměrem této minirecenze byl test aktivního, teplem řízeného chladiče procesoru Cooler Master DP5-7H53F. Člověk však míní a život mění - vše dopadlo nakonec jinak, než jsem si představoval...
Mít na svém procesoru chladič, který bude dynamicky chladit podle toho, jak je potřeba je v poslední době snem téměř každého majitele procesoru nad "1400MHz" (při dnešním vývoji se zanedlouho bude jednat o "každého druhého"). Výkon je sice fajn, ovšem hlukovou "daň" za něj je ochotno platit čím dál uživatelů. Tiché kapalinové chlazení jsem vyloučil už ze začátku - potřebuji bezúdržbový počítač a ne robotizovanou destilační kolonu. V této situaci zůstává tedy zkusit řešit problém hluku chytřejším managementem klasického větráčkového chlazení. Proto jsem byl nadšen, když jsem k testu obdržel Cooler Master DP5-7H53F, poměrně robustní chladič, který měl - podle dokumentace - zabudované teplotní čidlo.
Ihned po vybalení jsem zjistil, že již zmíněné tepelné čidlo je umístěno v proudu vzduchu procházejícího větráčkem - 1cm od okraje el. motorku.
Dále jsem nad tímto problémem nebádal a chladič jsem instaloval ne základní desku umístěnou v testovacím "loži" na stole. Zapnul jsem počítač a doslova jsem užasl - chladič nebyl téměř slyšet! Otáčky řízeného větráku byly na úrovni 2200/min. To je tedy ultimátní řešení - pomyslel jsem si. Usměv na tváři mi však vadl, když jsem začal sledovat teplotu procesoru: 40, 45, 50, 56, 60, 62, 67, 72, 73, 74, 75C - to byly údaje získané z tepelného čidla Athlonu XP 1900+. Kuriózní bylo, že otáčky ventilátoru vrostly jen mírně na cca 3000 ot/min. Oooops! Tento větrák rozhodně není "měkký" - uvidíme, snad to mají spočítané. Rozhodl jsem se tedy, že právě tento "stroj" bude chladit mého Athlona XP 1600+.
Po pohodlném namontování chladiče (bravo Cooler Master, konečně výborná spona s kotvením i na boční háčky socketu!) jsem zavřel skříň a těšil se na mírný šum svistu. Neminula však ani půlminuta a větrák se roztočil na své maximum 5500 ot./min za doprovodu obecně známého vytí. Zajímavé bylo, že teplota procesoru rozhodně nebyla alarmující, při plné zátěží 49C.
V tomto okamžiku to bylo jasné, ventilátor - zcela chybně - měří nasávaný vzduch. To by možná nevadilo, kdyby byla obvyklá zpětná vazba tvořená znovunasáváním odpadního tepla ve všech konfiguracích přibližně stejná - bohužel, ve většině případů tomu tak není...
Pokud je skříň těsná, větráček začíná "panikařit" zbytečně včas (teplý vzduch zde koluje a zpětná vazba je silná - teplota vstupního je relativně vysoká), Pokud se nasává 20C vzduch z okolí (konstruktéři s tím evidentně nepočítali) - větráček jede na minimum, bez ohledu, co se "pod ním" - na procesoru děje. Proto jsem se rozhodl tepelný obvod upravit jinak.