Na svou dobu to byl neuvěřitelný stroj - malý, mobilní, kompatibilní s PC a levný. Používal ho i John Connor než zachránil svět před Terminátory. Koupit si ho můžete i teď.
Žijeme v době miniaturizace. Před pár lety si díky levným netbookům mohl malý počítač pořídit v podstatě kdokoliv. Dnešní trend „tenkosti“ ve stylu Macbooku Air stále ještě pokračuje. Zrodily se tablety, tedy počítače menší než obvyklý notebook. Pokud se ale někdo domnívá, že jde o něco naprosto nového, co dříve neexistovalo, je na omylu. Tato revoluce započala už před pětadvaceti lety.
Tedy, abychom byli přesní, už před oním rokem 1989 existovaly velmi malé přenosné počítače. On ostatně ani koncept tabletu není příliš nový, protože s ním přišel už v polovině čtyřicátých let Vannevar Bush. V osmdesátých létech se zrodily kapesní organizéry, případně platformy malých lehce přenosných počítačů s displejem. Rok 1989 v tomto směru neznamenal žádný přelom.
Pokud bychom se ale podívali na stroje kompatibilní s platformou IBM PC, tam byla situace přeci jen jiná. Po prvních přenosných počítačích ve stylu Compaq Portable či IBM Portable se objevily notebooky moderního střihu, který se označuje jako „clamshell“, tedy víko s displejem při zavření skryje klávesnici. Tyto stroje stvořili různí výrobci, postupně se z poněkud neohrabaných a hodně omezených podařilo dovést vývoj k slušně použitelným a fungujícím i nějakou tu hodinu na baterie. Ovšem všechny tehdejší notebooky byly dost těžké. Důvod byl jednoduchý – velká klávesnice, disketová jednotka, displej... To všechno vážilo, no a napájet tu disketovou jednotku a displej zase znamenalo mít pod kapotou solidní baterii.
Toshiba T3100 - jeden z nejkompaktnějších tehdejších notebooků (zdroj: Clasiccmp.org)
Nicméně, někdy roku 1988 napadlo jednoho z pracovníků firmy Psion, doktora matematiky Iana Cullimorea, že toto by se už s tehdejšími technologiemi dalo změnit. S dalšími kolegy Davidem Frodshamem a Peterem Baldwinem založil firmičku DIP Research, jejíž jméno oficiálně znamenalo Distributed Information Processing, ovšem neoficiálně se jednalo o zkratku z prvních písmen zakladatelů firmy – „David, Ian and Peter“.
Myšlenou bylo – stvořit počítač velikostí srovnatelný s tehdejšími prvními organizéry od Psionu, ovšem v co největší míře kompatibilní s IBM PC. To ovšem nebylo vše. Počítač pod jménem „DIB Portfolio“ dostal do vínku ještě jedno předsevzetí – musí být levný! Dílo nakonec licencovalo Atari, a tak se prodávalo jako Atari Portfolio.
O pozadí celého vývoje, záměrech tvůrců a postupném převodu snů do reality bohužel na rozdíl od jiných platforem nevíme nic. Něco ale lze vyčíst z výsledného produktu.
Především, tvůrci museli rezignovat na velký displej s obvyklou velikostí 80×25 znaků. To by jednak znamenalo příliš rozměrný stroj, ovšem za druhé by takový displej vyžadoval výkonnější baterie. Proto se dospělo k miniaturnímu displeji o rozměrech 40×8 znaků (který zná i grafické rozlišení 240×64). Díky tomu mohl být počítač mnohem menší.
Dalším trikem bylo vynechání disketové jednotky či pevného disku, což bylo nutné s ohledem na velikost, váhu i baterii. Místo toho tvůrci vymysleli šikovný způsob uchovávání dat v paměti počítače, která se rozdělila na „disk C:“ a na paměť, dostupnou programům. Samozřejmě, to předpokládalo, že jste z počítače nevytáhli baterie, nicméně v době jejich výměny byl obsah paměti zálohován po určitou dobu kondenzátorem, takže jste o nic nepřišli.
Dobová reklama na Atari Portfolio
Aby bylo možné data přenášet mezi různými stroji a navýšila se celková úložná kapacita, přišli tvůrci s revolučním řešením. Disketa nepřicházela vzhledem k váze mechaniky do úvahy, a tak se přišlo se speciálními paměťovými kartami, zálohovanými tenoučkou hodinkovou baterií.
Vzhledem k tomu, že Ian Cullimore se velmi zasazoval o vytvoření standardu pro PCMCIA karty, tak tento nápad příliš nepřekvapí, ovšem Portfolio vzniklo ještě před tímto standardem, a tak PCMCIA karty používat neumí. Jasné bylo použití procesoru i80C88, tedy šetřivější verze z původního PC, ovšem takt je poněkud vyšší, než v originálu – 4.9152 MHz. Těžko říci proč, ale díky tomu je i to maličké portfolio schopné občas solidní rychlosti. Vzhledem k velikosti se nelze divit, že se rezignovalo na jakékoliv sériové či paralelní porty, ovšem aby byl počítač vůbec použitelný, vymyslel se jeden univerzální rozšiřující port, pomocí kterého bylo možno připojit jak port sériový, tak port paralelní, případně rozšíření paměti (to ale při uvedení počítače ještě nebylo k dispozici).
Paměťová karta pro Portfolio
Toto všechno bylo hezké, ovšem kamenem úrazu byla paměť. Portfolio ji mělo pouze 128kB, a jak jsme si řekli, část z ní, minimálně 8kB, musí být vždy vyhrazena jako disk C. Něco si vezme videopaměť displeje, takže ve výsledku máte k dispozici velikost lehce přesahující 100kB. To opravdu není mnoho a samozřejmě, i tato stovečka předpokládá, že všechny své programy a data schraňujete na výše zmíněných výměnných kartách, přičemž ta největší s pamětí jako Portfolio stála hned polovinu ceny počítače.
