Atari ST bylo velmi šikovným počítačem, bohužel s trochu ukvapeným vývojem. Technikou neoslnilo, ale přesto se nakonec stalo docela oblíbeným. Díky ceně.
Zatímco Macintosh byl hrozně drahý, IBM PC k vysoké ceně přidávalo ještě krkolomné ovládání z příkazové řádky, Atari ST nabídlo nízkou cenu, solidní operační systém a slušnou grafiku a zvuk. Právě zde došlo ke dvěma nejtaktičtějším rozhodnutím vývojářského týmu – Atari ST nabídlo pro profesionální práci na svou dobu velmi jemný monochromní grafický režim 640x400 při 72Hz na levném firemním monitoru, což byla skvělý příležitost, jak si za zlomek ceny Macintoshe vyzkoušet DTP a práci s textem vůbec.
Kromě toho se v hardwaru Atari ST zcela mimochodem objevil i port MIDI, který sloužil k připojení k různým hudebním nástrojům pro profesionální hudebníky. Legenda praví, že se tak stalo v podstatě omylem a Atari si od tohoto tahu nic moc neslibovalo. Opak byl pravdou. Díky přítomnosti MIDI se Atari na dlouhá léta stalo standardem na poli profesionálních hudebních programů.
Cenovky v dobové reklamě hovoří za sebe (zdroj: vintagecomputing.com)
Ta krátká doba vývoje se na Atari ST někde musela projevit. Atari ST prostě nemohlo mít stejně dokonalý systém, jako Apple Macintosh, s nímž si jeho tvůrci hráli několik let (ačkoliv jeho dokonalost byla spíše v líbivosti a snadném ovládání, než v použitých technologiích, protože reálně vzato první verze jeho systému nad Atari nijak zásadně nevynikaly), no a to stejné lze říci o hardwaru.
Tvůrci ST prostě v tom šibeničním termínu neměli šanci pokořit Amigu, na níž Jay Miner se svým týmem pracoval tři roky. Kompromisy byly nezbytností. A tak namísto tří nesmírně sofistikovaných zákaznických obvodů Amigy mělo Atari ST čtyři speciální obvody, z jejichž parametrů by si nikdo na zadek nesedl (ovšem ve své době, to je třeba zdůraznit, představovali slušný výkon). Některé další z funkcí pak zajišťovaly obvody jiných výrobců – například zvuk měl na starosti Yamaha YM2149F PSG.
Čtyřka zákaznických čipů Atari ST se skládala ze ST Shifteru, ST GLU, ST MMU a ST DMA. ST Shifter měl v popisu práce zobrazování a videopaměť, omezenou na 32Kb, takže se v Atari nemohli příliš rozmáchnout. Podporované grafické módy – 320x200 – 16 barev, 640x200 – 4 barvy, 640x400 – monochromně na speciálním monitoru – byly jen o chlup lepší, než co dokázaly zobrazit osmibitové počítače (C64 uměl též 16 barev v režimu 320x200, ale jen s pomoci nešikovné a omezující atributové paměti, BBC Micro či Apple II pak zase umí mód 640x256 ve 2 barvách).
Je opravdu zvláštní, že v některých ohledech dokonce i předchozí osmibitová rodina překonávala nastupující generaci ST. Posuďte sami – ST na rozdíl od osmibitového Atari 800 (dítko Jay Minera) neznalo sprity, hardwarový scrolling, display list, barevnou paletu mělo jen 2x větší (512 barev místo 256), vzhledem k neexistenci display listu neumožňovalo spojování různých grafických módů a odstranit dost příšerné okraje obrazovky byl celkem složitý programátorský oříšek, vyřešený až za několik let. Tímto se nechce naznačovat, že by Atari ST bylo špatným strojem, protože ve své době rozhodně oproti jiným vrstevníkům nezaostávalo a výkonem svého předchůdce strčilo do kapsy. Jen to ukazuje, jak neskutečně revoluční se ukázalo prvotní dílo Jay Minera.
Základní deska Atari 520ST (zdroj: flickr.com / Blake Patterson)
ST GLU byl logickým obvodem propojující jednotlivé čipy, ST DMA se (jak název napovídá) staral o DMA a ST MMU o správu paměti, jejíž maximální velikost u 520ST - 4MB – výrazně překonávala svět tehdejších PC, kde se stále a dokola bojovalo s adresací. Zvuk mělo ST na svou dobu velmi slušný, ovšem ve srovnání s Amigou přeci jen omezenější, neboť výše zmíněný zvukový čip znal jen 3 kanály a původně nebyl stvořen pro přehrávání digitálních samplů, i když to samozřejmě při spolupráci s mikroprocesorem dokázal. Ovšem o bezstarostném přehrávání pomocí DMA si programátoři mohli nechat jen zdát. Ve své době Atari ST představovalo velmi slušný počítač – no a vzhledem k ceně se stalo počítačem nesmírně úspěšným.
Na zimním CES v roce 1985 byl avizovány tři typy budoucí firemní vlajkové lodě – Atari 520ST, 260ST a 130ST. Typové označení odkazovalo na množství instalované paměti – 128, 256 či 512kB RAM. Velmi rychle se ale ukázalo, že při 128kB lze do paměti tak maximálně nahrát operační systém, ovšem žádná rozumná práce se s takovou kapacitou provádět nedá. Atari se poučilo z chyby Applu, který počítač s takovou pamětí prodával, i když jakákoliv vážnější práce s ním byla utrpením. Proto se Atari 130ST na pultech nikdy neobjevilo. Podobně dopadlo i Atari 260ST, protože i tato kapacita k rozumné práci prostě nestačila. Pár prvních počítačů bylo prodáno v Evropě a později bylo i do tohoto typu nainstalováno standardních 512 kB.
Nikdy neprodávané Atari 130ST (zdroj: atarimuseum.com)
Původní Atari 520ST bylo prodáváno bez integrované disketové jednotky a bez televizního modulátoru. Disketovou jednotku jste si museli koupit externí a zde udělalo Atari první velkou chybu, jelikož zprvu nabízelo disketové jednotky pouze jednostranné o kapacitě 360kB. Později se sice objevily oboustranné jednotky o dvojnásobné kapacitě a staly se standardem, ale z historických důvodů byla velká většina softwaru z osmdesátých let distribuována na jednostranných disketách.
Jednostranná mechanika SF354, kterou nedoporučuji. Oboustranná má zákeřně nižší číslo SF314 (zdroj: badcow.net)
Kromě disketové jednotky postrádalo původní Atari ST ještě televizní modulátor, takže pro zobrazení jste museli použít monitor. Až později se objevily modely s označením „F“ (integrovaná disketová jednotka) či „M“ (integrovaný modulátor).
Design Atari ST navrhl Ira Velinsky a platí o něm asi to samé, co jsem napsal o menším bratříčkovi Atari 800XE – jedná se o jeden z nejhezčích a nejzajímavějších počítačů své éry. Na rozdíl od šedivých krabic PC, na rozdíl od sice zajímavého, ale dle mne poněkud nemotorného a rozhodně ne nadčasového Macintoshe, i oproti Amize je Atari ST prostě sexy stroj, který opravdu skvěle vypadá a to i dnes po tolika létech.
