Je to vlastně stejné, jako když si pořídíte nový počítač. Po prvním vyzkoušení začnete instalovat programy a přizpůsobovat si jej. Jak ale postupovat na téměř třicet let starém počítači?
Pokud vlastníte Atari STE či Mega ST a novější, tak ještě předtím, než začnete cokoliv instalovat, je dobré si v menu Options zapnout podporu blitteru. Ten by měl výrazně urychlovat grafické operace a například v Amize je zodpovědný za příjemně svižnou práci okenního systému. Nevím, zda je blitter v Amize výkonnější, než na ST, každopádně na Atari nečekejte zázraky. Systém je sice rychlejší, ale těžko říci, kolik procent tomu pocitu rychlejší reakce na vaše přání blitter přidá. Viděl bych to na pár jednotek, maximálně nějakou tu desítku, ovšem i to se počítá.
Hodně utilit lze získat na stránce Stessential. Zde je k dizpozici už dříve zmiňovaný STZip, který využijete ve chvíli stahování upravených her pro běh z harddisku – ty jsou obvykle nabízeny právě komprimované Zipem. Lze je pochopitelně rozbalit už na PC, ovšem pokud je budete přenášet tou nejkomplikovanější cestou – přes diskety – tak pochopitelně jejich komprimaci oceníte.
STZip
Pokud však nebudete chtít zůstat jen s tím nejořezanějším estéčkem, pořídíte si pevný disk. Už jsme si řekli, že pořizovat nějakou starou mrchu nemá mnoho smyslu, mnohem lepší je zkusit moderní Ultrasatan. Nicméně, ať už se rozhodnete tak, či onak, jen připojením k počítači harddisk nespustíte. Je třeba na něj nejprve nainstalovat ovladač disku a vytvořit na něm příslušné oddíly, o formátování nemluvě. Pevný disk proto připojte a stáhněte si příslušný software – nejlepší je ICD harddisk utilities, no a skvělý detailní návod na instalaci popisuje Miroslav Nohaj zde.
Ve chvíli, kdy nainstalujeme pevný disk, je načase použít nějaký výrazně lepší správce souborů, než je klasický TOS, s nímž se sice pracovat dá, ale jde to ztuha. Osobně doporučuji KK Commander, ale vůbec netvrdím, že je to ta nejlepší volba – jiní dávají přednost programu Kobold 2 a také si nestěžují.
KK-Commander
Pokud si na Atari hodláte prostudovat nějaké ty návody k programům, je velmi vhodné nainstalovat si ST Guide, což je hypertextový systém, v němž jsou obvykle psány manuály a dokumentace. V tomto formátu je též napsáno asi nejúplnější české povídání o všech možných zákoutích Atari ST, které lze na netu nalézt zde.
Je bohužel pravda, že vzhledem k datu vydání (1998 – jo, to jsem byl ještě mladý kluk…) se už nejedná o žádné horké novinky, ale je třeba si uvědomit, že text pochází z doby, kdy se na Atari ST začal pomalu snášet prach zapomnění, kdy ti slabší z komunity odešli k PC a zůstali jen věrní nadšenci. Je zajímavé si jej pročíst i z historického hlediska, což s ohledem na uváděné tehdejší ceny může být občas i velmi poučné – například zmiňovaná skutečnost, že se Atari Falcon dá pořídit za 9999 Kč je přímo nádherná, dnes se pod pětistovku EUR nedostanete. Jo, to jsou paradoxy. Taktéž k zamyšlení velí fakt, že nás od tohoto textu dělí téměř stejná doba, jako je on vzdálen od zrodu Atari ST…
ST-Guide
Jestliže si chcete rozšířit poněkud strohé možnosti nastavování prostředí operačního systému, je ideální instalovat si program xcontrol.Ten nahradí původní ovládací panel novým, který je nejen hezčí a přehlednější, ale především modulární a umožňuje instalaci dalších a dalších modulů, které se porůznu dají najít na internetu.
XControl
Pokud jste Atari ST právě zakoupili a nejste si jistí, zda vám došlo přesně to, co bylo tak vítězoslavně vylíčeno na ebay jako ten nejlepší počítač v této i několika sousedních galaxiích, lze použít SysInfo, kde se o systému a hardwarové konfiguraci dozvíte to nejpodstatnější.
Pokud chcete vyzkoušet jiný desktop, než ten, který nabízí TOS, a máte jen obyčejné ST bez rozšířeném paměti, je asi jediná možnost – Teradesk. Nevím, s jakou minimální konfigurací je schopen pracovat, ale je to desktop rozhodně pohodlnější, než standardní TOS, nabízí hezčí ikonky a o něco lepší ovládání. Zázraky ovšem nečekejte.
Teradesk
Lze samozřejmě zkusit i multitasking, který je na holém Atari ST nejsnáze dostupný s pomocí programu Geneva – ten lze na internetu stáhnout buď jako demo ve verzi 6, případně se dá získat i ostrá verze 3. Pokud hodláte Genevu nainstalovat na harddisk, tak je dobré si jej zazálohovat, jelikož pak není zas tak jednoduché se jí zbavit. Geneva se spustí při startu systému a nabídne vám velmi primitivní spouštění souborů – vlastně jen dialogové okno, v němž si najdete aplikaci a tu spustíte. Žádný desktop, žádné ikonky, nic takového. Při spuštěných aplikacích pak zůstává přítomna v menu, takže pro přepnutí do jiné běžící aplikace nejprve přepnete do Genevy a zde si následně vyberete.
Koncept je to sice trošku neohrabaný, ale funkční a solidně kompatibilní se starším softwarem. V podstatě jediný program, který měl problémy, byl Pure Pascal, který nedokázal spustit vytvářený program. Také je poněkud zvláštní, že Geneva samotná vám neřekne, kolik ještě máte volné paměti. Toto je u multitaskingu na systému bez virtuální paměti dost podstatná informace. Nicméně, Geneva funguje a dokonce i jen na holém ST, což ukazuje, že kdyby se v Atari trošku více snažili, ono by to šlo.
Velmi strohé ovládání Genevy - spouštění nové aplikace pouze výběrem z dialogového okna
Další možností, jak na starém počítači vyzkoušet multitasking, je MagiC. Pokud vlastníte jako já stroj STE se 4MB paměti, není to problém, no a lze jej zkusit i v emulátoru. Bohužel, ta rozšířená paměť je nutností, stejně tak potřebný je nějaký harddisk, ideální je moderní Ultrasatan. Stáhnout si můžete obraz disku či instalační soubory a to vše tady. Zde najdete detailní rady, jak tento test podniknout. Celkově se o této verzi multitaskingového operačního systému dá říci, že je to značně vylepšená Geneva – také zde máte menu, kde můžete přepínat běžící aplikace, na rozdíl od Genevy ale máte k dispozici desktop, vylepšený vzhled ikonek, snadné připojení tiskárny atd. Na standardním starém stroji lze systém provozovat vcelku bez problémů a se vší pohodlností, vše je rychlé a svižné.
Nečekejte ale nějakou dokonalou kompatibilitu aplikací, multitasking je zde kooperativní, takže daný program musí aspoň trošku spolupracovat, což ne každý dělá. Takže takové Pure C či Pure Pascal si s MagiC rozumí bez problémů, stejně jako některé utilitky (STZip), horší už je to s Omicron Basicem či GFA Basicem (tam je problém, že tyto programovací jazyky nepoužívají standardní menu, takže není, jak se přepnout), no a třeba takový Notator se radostně zhroutí. Kooperativnost multitaskingu se podepisuje i na dnes již bizarním faktu, že přepínání aplikací nefunguje v okamžiku, kdy máte v nějakém programu otevřené modální dialogové okno. Navzdory těmto nedokonalostem se mi ale MagiC líbil a považuji jej za to nejlepší, co se na standardním Atari ST dá používat. Pokud máte na svém stroji dost paměti, byl by hřích si jej nevyzkoušet.
MagiC s spuštěné Pure C, které je ovšem právě na pozadí a pracuje se s Desktopem
Samozřejmě, že zkoušením nových desktopů či multitaskingových nádstaveb to nemůže skončit. Je třeba vyzkoušet také nějaké programy a zjistit, jak se GUI na Atari ST vlastně ovládá.
Především je třeba říci, že Atari stejně jako další z jeho vrstevníků, založených na MC68000, je moderním počítačem se vším všudy. Už nejsme trápení příkazovým řádkem a nutností pamatovat si desítky příkazů, už nemusíme trpět faktem, že každý program se ovládá opravdu ale opravdu jinak a seznam klávesových zkratek se u každého programu mění, přičemž jeho znalost je naprosto nezbytná. Kdepak. Atari ST nabízí to, na co jsme dnes zvyklí a považujeme to za naprostou samozřejmost, ačkoliv to samozřejmostí dlouho nebylo. Setkáme se tedy s okny, tlačítky, s nabídkou menu a ikonami, prostě s tím základním, co okenní systém nabízet musí, protože jinak by tak nějak nebyl okenní, že…
To ovšem neznamená, že by se Atari ovládalo úplně stejně, jako moderní okénka, ať už z dílny Billovy či Stevovy. Kdepak. Ovládá se přeci jen jinak a je vcelku logické, že dnes to opravdu jde snáz. To však není nic tragického – ostatně o tom přeci vývoj je. Jaké jsou tedy rozdíly?
Pomiňme mnohem menší rozlišení a počet barev, takže celý desktop je plochý, chudičký a je na něm málo místa. Tento fakt nám sice dnes nevyhovuje, ale je zcela v kontextu tehdejšího stavu techniky. Ani Apple Macintosh, ani Amiga, ani tehdejší PC nedokázalo nabídnout více. Jedině v oblasti výkonných pracovních stanic Sun či SGI bychom už tehdy nalezly stroje s rozlišením dnešních menších 15‘‘ monitorů, ovšem to se samozřejmě pohybujeme v úplně jiné kategorii počítačů.
Na starém počítači nelze očekávat bůhvíjaké grafické efekty
Neznalého asi trošku překvapí rozdíly v manipulaci s okny. Například takové přesouvání či změna velikosti se provádí principiálně stejně, jako dnes, ovšem zdaleka to není tak graficky krásné. Dnes se nám okno přesouvá jako velký obdélník a stejně tak i při změně velikosti okamžitě vidíme jeho nové okraje. Na Atari, stejně jako na strojích Apple či na Amize to tak nefungovalo. Místo toho se vám při manipulaci s oknem objeví jeho nové obrysy vykreslené s pomocí inverzí tenké čáry, no a sotva pustíme pravé tlačítko myši, okno se překreslí.
Výběr položky probíhá automaticky i když o to právě nestojím...
Stejně tak je odlišný výběr položky v menu. Ve chvíli, kdy na Atari vyjedete myškou do oblasti nabídky, automaticky se otevře a můžete si zvolit požadovanou položku. Přiznám se, že mi to dost vadí – člověk na to není zvyklý, takže občas leze do menu i ve chvílích, kdy o to vůbec nestojí, a to jenom proto, že zrovna čistě náhodou projížděl myší v horní části obrazovky. S tím souvisí i další zajímavý „bug“ – pokud v nějakém složitějším programu (já toto zkusil v Pure C) odklepnete dialogové okno a ihned zajedete do oblasti menu, jakobyste chtěli vybrat nějakou položku, program se „zasekne“, jelikož menu má v té chvíli větší prioritu, než kód dialogového okna.
Standardní dialogové okno pro otevírání souborů
Za celkem pochopitelné se dá asi považovat skutečnost, že všechny ovládací prvky jsou graficky mnohem jednodušší a některé neexistují. Je jasné, že za ty desítky let došlo k propracování tohoto konceptu a tyto prvky se postupně objevily a staly se standardem. Klasické Atari ST dialogové okno pro otevírání souborů mi nepřirostlo k srdci, leč tehdy byla zkrátka jiná doba a uživatelé si vystačili bez rychlých náhledů či adresářového stromu.
