Firma Atari sice nepatřila k těm, jejichž mikropočítače stály u zrodu zcela nového oboru, nicméně i když se na scéně objevila později, patřily její výtvory k naprosté špičce.
V rove 1984 si Atari pořídil za opravdu velmi výhodných podmínek Jack Tramiel, původně zakladatel rivala Commodore. V kontextu tohoto nákupu mluvím pochopitelně o firmě, ne o nějakém konkrétním byť maximálně vyšperkovaném počítači…
Tramiel si byl velmi dobře vědom, že osmi bitům již odzvonilo, od svých původních plánů na okamžité ukončení výroby těchto počítačů ale nakonec ustoupil. Proč by také nevyráběl něco, co se stále vcelku slušně prodávalo a co slavilo velké úspěchy za železnou oponou?
Na lednovém CES v roce 1985 proto následoval nezbytný „facelift“ a spolu s počítačem Atari ST byly představeni i jeho malí bráškové – 65XE a 130XE. Kromě velikosti paměti je jediný rozdíl mezi nimi v chybějícím PBI (respektive ECI) portu u 65XE. V Evropě, především té východní, se místo 65XE prodával 800XE, což bylo Atari 130XE s poloviční pamětí. V roce 1987 pak Atari vydalo herní konzoli Atari XEGS, která se po doplnění o klávesnici stala plnohodnotným počítačem 65XE.
Atari XEGS - zdroj theoldcomputer.com
Těmito typy Atari ukončilo svou osmibitovou řadu. Ačkoliv jejich výroba zdárně probíhala až do roku 1992, žádný další počítač se už na trhu neobjevil. Existovaly sice velmi zajímavé prototypy, jako třeba Atari 1400XL, Atari 1090 expansion system, Atari 1450XLD, Atari 65XEM, nicméně Jack Tramiel vše vetoval a další rozvíjení dle něj překonaného konceptu se nekonalo.
Určitě by se přitom dalo dosáhnout leccos, protože takový Commodore přišel s C128 a Apple nastavil laťku v rozvíjení osmibitové technologie neskutečně vysoko svým Apple IIgs. Apple IIc nabízel už v roce 1984 možnost použití grafického rozlišení s 80 znaky na jednom řádku, což se tehdy považovalo za základ pro profesionální využití počítače. 80 znaků na řádek nabízely v půli osmdesátých let i jiné počítače, jako například Commodore C128 či BBC Micro.
Apple IIgs byl pak velmi zvláštním a výkonným strojem na pomezí osmi a šestnácti bitů, a přitom si zachoval zpětnou kompatibilitu se svými pomalejšími předchůdci. Zatímco počátkem osmdesátých let patřila Atari čelní příčka v technologii osmibitových počítačů, o pět let později to už neplatilo. Atari na tyto výzvy již neodpovědělo.
Commodore C128 s disketovou mechanikou Commodore 1541-II
Přišly ale nové periférie, takové, které mnozí pamatují. Především známý magnetofon XC12, jenž pro většinu z nás pamětníků znamenal jedinou možnost pro nahrávání a úschovu dat. No a nelze zapomínat ani na disketovou jednotku XF 551. Tu začalo Atari tak nějak mimochodem prodávat v roce 1988 a o jeho nezájmu svědčí prostý fakt, že zprvu dodávaný DOS 2.5 nepodporoval oboustranný (DS) záznam o dvojnásobné hustotě (DD), kterého byla jednotka na rozdíl od předchozích schopná.
Pokud jste si tedy nepořídili jiný DOS (nebo nepočkali mnoho měsíců na DOS XE), nemohli jste na disketu nahrát 360kB, tedy téměř 3× více, než co dokázala předchůdkyně Atari 1050. Ano, dnes jde o nepodstatný rozdíl. Tehdy se to počítalo.
Atari 800XE a disketová mechanika XF 551
Kompletní nabídku periférií k Atari lze nalézt porůznu na Internetu, například na této stránce. Nějaký detailní popis nemá proto větší smysl, spíše se zaměříme na konkrétní zkušenosti a doporučení, co si a proč pořídit. Za zmínku stojí základní fakt, že drtivá většina všech periférií se připojovala pomocí portu SIO, což byla na svou dobu velice kvalitní záležitost (ostatně, jeho autor, John Decuir, stál i za vývojem USB).
Zařízení bylo možné řetězit a každé v sobě obsahovalo malou ROM s ovladačem, takže je stačilo jen připojit a počítač o něm ihned věděl. Na druhé straně, u některých periférií (třeba u disketových jednotek) je nutné pomocí mikrospínačů nastavit číslo dané jednotky, jinak se celá krásná stavba sesype.
Další možnosti připojování periférií nabízel port pro zásuvné moduly (Cartridge). Je ovšem pravda, že ve své době sloužil především pro nahrávání her, případně nějakých servisních prográmků – u nás byl nejvíce používán pro rychlé nahrání zavaděče Turba 2000. Jen na zásuvných modulech byl distribuován některý speciální software (Basic XE či SpartaDOS X). Dnes ale pro zásuvné moduly existují řešení například pro nahrávání softwaru z paměťových karet, jak si ještě povíme. V tomto ohledu lze složit poklonu dávným inženýrům Atari, kteří vytvořili něco, co je schopno plnit i úkoly ve své době absolutně nepředstavitelné.
Atari 800XE s moderním zásuvným modulem MyIDE II
O tom, jak si Atari pořídit, jaké originální periférie k němu lze zakoupit a co v této oblasti nabízí dnešní technologie, o tom všem si popovídáme příště.
