Návrat k legendám: Macintosh – nejslavnější jabko z jablek

V roce 1984 se zrodila platforma, která v jistém smyslu doposud existuje. Dnešní potomci ale už nemají se svými dýchavičnými předchůdci mnoho společného.

V Applu dali hlavy dohromady, no a poté, co byl Gassée odejit, se pro větší úspěch spojili se Sony, neboť pochopili, že miniaturizace je skutečně věda. Vznikla nová řada přenosných počítačů se jménem Powerbook, která na rozdíl od předchůdce znamenala skutečný úspěch.

Na této řadě je zajímavý fakt, že Apple uvedl hned tři modely – Powerbook 100, 140 a 170, nicméně skutečně jableční byly jen ty druhé dva. Ten první, nejméně výkonný, je právě stroj stvořený v Sony, který by se dal považovat za jakousi „referenční technologii“, kterou následně v Cupertinu významně vylepšili. Díky tomu (navzdory číslování) nemají jeho schopnější bratříčci se svým prvorozeným zas moc společného – Powerbook 100 vypadá jinak a především nemá integrovanou disketovou jednotku, ta se připojuje externě.

722435826
Powerbook 100 (Zdroj: Wikipedia, CC BY-SA 3.0, Danamania)

Šéfem Applu se stal Michael Spindler a firma podlehla poněkud jiné filozofii, než jaká ji vedla původně. Zatímco původně byl Apple výrobce dražších až luxusnějších počítačů, Spindler se zaměřil na jediné – na podíl na trhu. Chtěl pokořit magickou hranici 10%, no a nenapadlo jej nic jiného, než že Apple musí nabídnout co nejširší portfolio produktů a především atakovat i nižší cenové příčky.

http-masterhacks.net.jpg
Spindler a záplava nových Macintoshů (zdroj: masterhacks.net)

A tak se objevila spousta nových a nových typů. Pravda, některé nebyly až zas tak úplně nové. Už v roce odchodu Gasséea, tedy v roce 1990, přišel na svět Macintosh Classic, což byl pokus o navázání na základy. Samozřejmě, byly to základy vylepšené, ovšem jednalo se o první Macintosh v ceně pod tisícovku dolarů. Pochopitelně, v této ceně jste si zakoupili ten nejvíce ořezaný a jen obtížně použitelný model, ovšem i když jste Classic vyšperkovali na maximální 4MB RAM a připojili co největší disk, nezískali jste bůhvíjaké dělo. Poháněl jej totiž stále stejný MC68000, jako jeho předchůdce v roce 1984. Díky tomu je Classic svou rychlostí opravdu věrný své předloze.

http-www.applemuzeum.cz.jpg
Macintosh Classic (zdroj: www.applemuzeum.cz)

V dalších létech přišly další kompaktní typy, z nichž významným byl například Color Classic, což byl první kompaktní Mac s barevnou obrazovkou. Až do jeho uvedení, tedy do roku 1993, jste na kompaktních Macích mohli pracovat jen s monochromním zobrazením. A kdyby jenom to! Museli jste si vystačit jen s černou a bílou, zapomeňte na jakékoliv stupně šedi, to už byl luxus! Řekněme si na rovinu, že tohle počátkem devadesátých let už nebyl zrovna vrchol technologie...

http-classiccmp.org.jpg
Macintosh Color Classic i s původním obalem (zdroj: classiccmp.org)

I Color Classic měl své mouchy, což se ostatně od naprosto lowendového stroje dá očekávat. Přestože v něm byl použit výkonnější procesor, než v černobílých macích, tak vzhledem k nutnosti zpracování daleko většího objemu grafických dat se nejevil nijak zářně svižný, zlé jazyky dokonce tvrdí, že mnohým připadal pomalejší, než jeho černobílí předchůdci. Ačkoliv bylo rozlišení obrazovky navýšeno na 512x384 (bylo je možno přepnout na 560x384 pro užívání karty na emulaci Apple IIe), bylo v této době už neadekvátní, konkurence nabízela více.

Podobná situace je i u zmíněných notebooků. Powerbooky 100, 140, 170 i jejich následovníci 145 a 175 mají všichni pouze dvoubarevný monochromatický displej, s tím rozdílem, že řada 17x jej má aktivní. Až teprve Powerbook 160 byl první, který sice nabídl též (pasivní) monochromatický displej, ale rozlišující už šestnáct stupňů šedi. Úžasné! Příjemné je, že operační systém tyto barvy umí využívat, takže záhlaví oken a další prvky jsou stínované. Na barvy si notebooky musely počkat až do února 1993, kdy přišel Powerbook 165c. Ten jich zvládal hned 256, což už byl tehdejší standard.

Témata článku: , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , ,