Pořídili jsme si počítač a vyplenili obchody s dostupným starým i novým příslušenstvím. Je čas podívat se, co se s tou hromadou zánovního i prehistorického hardwaru dá podniknout.
Pokud se podíváme na další aspekty práce se Spectrem, tak jedním z tehdy nejdůležitějších hledisek byla spolehlivost nahrávání z kazet. ZX Spectrum na rozdíl od Atari či C64 nabízelo možnost použít jakýkoliv kazetový magnetofon, což byla velká výhoda oproti konkurenci, kde vás výrobce nutil použít jeho proprietární přístroj. Jediná „výhoda“ magnetofonu na Atari byl fakt, že chod motoru byl ovládán z počítače, takže se magnetofon zastavil, když došlo k nahrání programu. Tato „výhoda“ byla vyvážená nevýhodou, spočívající v promáčknutí pásky a její nečitelností na druhé straně kazety. Kromě toho byl standardní systém Atari velmi pomalý, ale sotva bylo vynalezeno Turbo 2000, situace se obrátila a najednou se Spectristé stali ti, kteří nahrávají déle.
Klasická "loading screen" klasické hry na Spectru (zdroj: http://www.robeesworld.com)
Vzhledem k tomu, že klasický magnetofon už nevlastním, použil jsem pro testy propojení s moderním PC a „kazetu“ jsem přehrával na něm. Musím konstatovat, že nahrávání je velmi citlivé a riziko výpadku až přespříliš velké, bohužel, těžko odhadnout, nakolik za tento fakt může mnou zvolená moderní metoda. Dle vzpomínek pamětníků a dobových zpráv nelze tvrdit, že by se Spectrum vyznačovalo nějakou obzvláštní nespolehlivostí záznamu oproti jiným platformám, právě naopak, úspěšnost byla velmi vysoká. I na Spectru existovala různá „Turba“, ale kvalita záznamu rapidně klesala.
Dole editační řádky, nahoře (v tomto případě nesmyslný) text "programu (zdroj: http://www.doxdesk.com)
Co se basicovských editačních schopností Spectra týče, tak zde je velký rozdíl oproti tehdejší konkurenci. Většina počítačů této doby již totiž nabízela celoobrazovkovou editaci, strýček Sinlair ale svým ovečkám dal k dispozici pouze spodní dva řádky obrazovky. Bylo možné si v programu zvolit editovaný řádek, který se posléze dole objevil a mohl být změněn, ovšem bylo to přeci jen složitější a méně pružné, než jinde.
Pokud bychom obraz, tvořený ZX Spectrem, porovnávali s tím, co zobrazuje osmibitové Atari, narazili bychom na několik zásadních rozdílů. Na jedné straně má Atari značnou výhodu ve faktu, že díky jemnější grafice 320x192 je schopno zobrazit text v rozlišení 40x24 znaků, což převyšuje maximum u Spectra – 32x24. Je ovšem pravdou, že těch osm znaků na řádek neznamená žádnou pohromu, leč rozdíl to je. Vzhledem k tomu, že Spectrum nezná textový režim, existovaly varianty, kdy si programátor nadefinoval své vlastní menší znaky a tudíž jich na řádek „vecpal“ více. Pochopitelně, pokud se to přehnalo (při maximální snaze o 64 znaků na řádek), už se to na klasické televizi nedalo používat, ale v solidní kvalitě bylo možné dosáhnout 42 znaků, tedy přibližně to samé, jako na Atari.
ZX Spectrum+ s moderním interfacem s kompozitním výstupem a připojenou myší
Na straně druhé je obraz Spectra umístěn ve vcelku širokém rámečku, což vede k velmi příjemně jemnému zobrazení. To zvláště vyniká na moderních LCD monitorech – zatímco na Atari je evidentní poněkud „hranatý“ font, Spectrum se díky svému triku s rámečkem může pochlubit lepším vykreslením písma, což opravdu vypadá lépe. No, a pokud si Spectrum upravíme dle zmíněné modifikace pro výstup kompozitního videa, získáme i lepší zobrazení.
Barevná paleta ZX Spectra - vpravo jasnější varianty levých barev
V barevných schopnostech sice Spectrum umí vecpat na obrazovku ve své slušně jemné grafice až 15 barev, ovšem jen s pomocí poněkud nešikovné atributové paměti. Kromě toho jsou barvy Spectra takové...hrozně počítačové. Brutální modrá, červená, zelená, žádné barevné přechody, od první chvíle víme, že máme tu čest s grafikou, která hodně pamatuje. Atari zde kontruje mnohem větší paletou 256 barev a schopností zobrazit na jednom obrazovém řádku až 4 barvy (ale v rastru 160x192). Grafika je tudíž mnohem hrubší, ovšem s plynulejšími přechody. Ano, oboje je dnes hodně za zenitem, ale přeci jen mám z Atari lepší pocit.
Barevná paleta osmibitového Atari
Zvukové schopnosti obou platforem jsou též nepoměrné. Původní Spectrum obsahovalo malý reproduktorek, na který šikovní programátoři dokázaly rozeznít i vícehlasou melodií, ovšem kvalita byla pochopitelně zcela poplatná tomu jednomu bitu, kterým jste tam ta hudební data cpali. Atari je úplně někde jinde, takže poměřování je nesmyslné.
Až s modelem 128 se Spectrum může s Atari měřit, no a od této chvíle lze již těžko říci, která z platforem v této oblasti vyniká (jelikož obě jsou z dnešního hlediska dost bídné). Dá se ale konstatovat jistá převaha Spectra, jelikož bylo možné přehrávat i čtyřbitové samply zkonvertované z Amigy a vytvářet s nimi ve speciálních programech hudbu. Bohužel, ne všechny hry (a o klasických peckách to platí ve velké míře) novější modely s lepším zvukem podporují, člověk musí hledat tu správnou verzi, což ani dnes, když má člověk na jedné paměťové kartě veškerý kdy naprogramovaný software pro Spectrum, není jednoduchou záležitostí.
Roztříštěnost platformy, která během několika let představila několik postupně vylepšovaných modelů, se bohužel negativně projevuje v softwarové podpoře. Je to vidět už na pitomých joysticích. Zatímco k C64 či Atari jste si prostě koupili tehdy zcela standardní Quick Shot, strčili jste jej do té správné zástrčky a vše bylo vyřešené, na Spectrum jste měly hned 2 různé vzájemně nekompatibilní systémy (Kempston a Sinclair) a hry proto obvykle obsahovaly úvodní menu, kde bylo třeba si ten správný systém zvolit. Toto samozřejmě znamenalo zbytečné „otravování“ programátorů, ale šlo ještě o relativně snadnou potíž.
Horší to bylo s disketovými mechanikami. Vzhledem k tomu, že Sinclair se svým uživatelům rozhodl vnutit microdrive, museli se ti, kterým z různých důvodů tato technologie nevyhovovala, poohlédnout jinde. Výsledkem bylo několik vzájemně nekompatibilních systémů, s nimiž byly spojené taktéž nekompatibilní diskové operační systémy (+D, +3 DOS, TR DOS, MDOS) To vše vedlo k trpké skutečnosti, že některé i vynikající programy byly dostupné jen pro ten který systém, takže člověk, které to se Spectrem myslel vážně a potřeboval právě ten a jediný program si dle této potřeby musel pořídit hardware. Některé programy byly upravovány z původních kazetových verzí na diskové verze, což občas znamenalo jednoduchou změnu zavaděče, jindy šlo o náročné disassemblování a hledání té správné rutiny.
Diskface plus - jeden z mnoha diskových interfaců
S tím samozřejmě souvisel i onen zmiňovaný postupný rozvoj platformy, takže je vcelku značné množství softwaru, fungující jen na Spectru 128 či jeho následovnících. Existují různé verze her, aplikací atd., což vše stěžuje orientaci a ve své době bez internetu to muselo být ještě mnohem zmatečnější, než dnes. Atari ani Commodore takové problémy neměly. Jediné, s čím přišlo Atari, bylo navýšení paměti, což podporoval naprostý zlomek softwaru. U Commodoru existovaly verze programů pro C128, ovšem těch je zcela marginální množství. Samozřejmě i pro C64 existují aplikace, vyžadující rozšíření RAM, a to především díky úspěchu jediného grafického uživatelského systému pro osmibity – GEOSu.
Mé výše uvedené stížnosti jsou v jistém směru paradoxní. Na jedné straně se mi nelíbí roztříštěnost softwaru, spočívající v obrovském množství nekompatibilních hardwarových rozšíření a rozvoji platformy, na druhé straně lze takovému Atari právem vytknout nedostatek hardwarových nabídek a stagnaci celé platformy. Ano, člověk si zkrátka nevybere – v těchto dobách, kdy nebylo možné do minimálních pamětí nacpat nějaké solidní univerzální ovladače zařízení, o konceptu HAL nemluvě, bylo jakékoliv odchýlení od základu potíží, kde se jen obtížně vyvažovaly klady a zápory.
