Jak dnes, po více než dvaceti letech, na nás působí Atari 520STE? Jak se s ním pracuje? Je hrubě primitivní, či dokážeme v té dávné vykopávce nalézt počítač?
Ve chvíli, kdy Atari ST spustíme, vykoukne na nás operační systém TOS. Jak na nás působí ta dávná téměř 30 let stará okénka? Předem je třeba zdůraznit, že staré operační systémy člověk musí hodnotit s nadhledem a obrovskou tolerancí. Dnešní doba uživatelské přítulnosti je prostě úplně někde jinde a jediné smysluplné porovnávání je „mezivykopávkové“. Je tedy jasné, že od tak starého operačního systému člověk nemůže očekávat nic moc. Na nějaké ty hrátky s barvami, průhlednosti, odlesky a další grafické pitomosti lze rovnou zapomenout. Stejně tak nemá smysl očekávat leccos dalšího z moderního ovládání okenního systému, které nám dnes připadá tak samozřejmé, až to považujeme za jedno ze základních lidských práv.
TOS je… no, hodně primitivní. Byl jsem připraven na leccos, ale rudimentárnost systému mne překvapila. Samozřejmě jsem jej znal z emulátorů, ale když pak sedíte nad starým počítačem a systém vám ani neumožní nastavit rychlost posunu myši, tedy první praktický problém, který je třeba vyřešit, uvědomíte si, že toto opravdu nebude snadné.
TOS při spuštění počítače v základním módu 320×200
Tvůrci TOSu a jeho nástavby GEMu se snažili jednak připodobnit Apple Macintoshi, jednak se museli vejít do 192kB paměti ROM. Je třeba říci, že to měli velice těžké a to především pro naprostý nedostatek času. Ten byl dá se říci stěžejní a vedl k výsledku, který je diskutabilní. Je ovšem třeba velmi zdůraznit, že při srovnávání prvního původního TOSu a prvního operačního systému Macintoshe nelze vůbec říci, že by TOS byl nějak výrazně horší. Právě naopak, ta první verze jablečného systému byla ale významně primitivnější, než GEM, neznala dokonce ani vnořené adresáře. Problém je, že zatímco TOS se do roku 1990, z něhož pochází mé Atari 520STE, přehoupl pomalu polehounku do verze 1.62, na mém stejně starém Macintosh Classic je verze systému 6.03 (a zkoušel jsem zde i jen o rok mladší System 7.0). Rozdíl je diametrální. Někde se stala chyba…
Macintosh System 6 - poslední verze systému Applu, které se TOS jakž takž vyrovnal
TOS s GEMem jako operační systém dnes opravdu neohromí. Grafika je pochopitelně primitivní, ale to nelze vyčítat. Horší je to s omezeností systému. Ano, systém zná okénka, můžete s nimi manipulovat, zobrazovat si ikonky souborů, ty kopírovat či přesouvat, formátovat diskety a spouštět programy. Dokonce lze i pár věcí nastavit. Na druhé straně, nelze nebýt rozpačitý z některých nepříjemných vlastností systému a tím i celého Atari.
Klasický desktop v monochromatickém rozlišení 640×400 - je vidět, že ikonek je na harddisku opravdu dost
Už například vzhled desktopu. Pokud používáte monochromatický mód 640×400, tak je ergonomický a nabízí slušné místo k práci. Pokud ale máte připojenou televizi a používáte barevný mód 320×200, prakticky se s tím nedá pracovat – místa na obrazovce je neskutečně málo a brčálovou zeleň pozadí musel vymyslet nějaký idiot. Fakt, že rozlišení podporuje 16 barev nikde není vidět. Ikony jsou hrozně velké, protože nikdo je nezmenšil, aby v tomto módu nepůsobily křiklavě velkým dojmem. Že i v takovém režimu lze vytvořit celkem pohledný grafický systém, to dokázali tvůrci GEOSu.
Ten samý desktop, jako výše, ovšem v rozlišení 320×200
Když si systém přepnete do rozlišení medium, tedy 640×200, tak je celý obraz deformovaný, jelikož poměr stran je oproti předchozím dvěma režimům (které autoři systému zjevně považovali za standardní) jiný. Co je však úplně nejhorší – pro barevné grafické režimy potřebujete jiný monitor, než pro ten monochromatický. Přepnutí mezi monochromatickým a barevnými režimy se neprovádí volbou v systému, ale připojením příslušného kabelu k monitoru. Brutální na tom je fakt, že při tomto aktu dojde k resetu celého počítače. Nemůžete tedy pružně přecházet tam a zpět, protože jinak přijdete (bez varování, jak jinak) o rozdělanou práci. Přepínání mezi barevnými režimy je realizováno volbou v systému a je bezproblémové.
Desktop v rozlišení 640×200 - deformace je evidentní
Graficky se mi systém moc nezamlouvá, ale to je bohužel částečně dáno faktem, že jej používám na příliš velkém (15‘‘) LCD monitoru, pro který je zmíněné rozlišení moc hrubé a LCD zvýrazňuje každou ostrou hranu, což by na dříve standardním CRT zdaleka tak nevyniklo. K Atari se přitom obvykle připojoval SM124, tedy 12‘‘ CRT monitor, kde ještě ke všemu byl obraz obklopen celkem širokým rámečkem, takže jeho skutečná úhlopříčka byla ještě menší. To mělo za následek příjemnou jemnost zobrazení, podobnou Macintoshi, který si vypomáhal podobným trikem – rozlišením 512×384 na 9‘‘ monitoru.
Ikony disket či harddiskových oddílů můžete různě organizovat na pracovní ploše, přesouvat a manipulovat s nimi a systém si umí zapamatovat jejich polohu a další nastavení (například otevřených oken). Pro práci se soubory systém nabízí různá zobrazení v okně (názvy, ikony), bohužel vzhledem k nemožnosti zmenšit standardní systémový font se v adresářích s velkým množstvím souborů ztrácíte, systém je viditelně zaskočen, že těch položek ve výpisu je nějak moc a posouvání spojené s hledáním toho správného souboru je na dlouhé lokte. Tato má poznámka je opravdu pouze osobním dojmem – možná jsem ovlivněn dnešními velkými monitory a vyhledávacími možnostmi současných systémů a před dvaceti léty bych mluvil jinak.
Položek ve výpisu je přespříliš a práce s takovým adresářem pomalá
Jakkoliv samotný TOS je v podstatě vhodný jen pro spouštění her a hodně nenáročnou práci, s harddiskem je to už jiná káva. Je ale třeba doinstalovat GDOS, což je „to, co se do ROM nevešlo“, tedy podpora pro fonty, grafické ovladače a podpora metasouborů. Dnes se místo něj už používá NVDI, které zvládá i TTF fonty a urychluje i grafiku. Toto vše je ale nutné pouze pro ty, kteří hodlají na Atari ST pracovat a hlavně tisknout či třeba připojit scanner. Pro nás, normální experimentátory, to nutné není.
Systém je jednoduchý a pro nenáročné uživatele jako stvořený. Nemůžete v něm nic moc udělat a tím ani nic moc zkazit. Jako geek ale musím konstatovat, že mi systém nevyhovuje – je opravdu primitivní. Nelze si s ním hrát, možnosti nastavení jsou minimální, na každou prkotinu potřebujete buď chytrou utilitku, nebo umět programovat. Kromě toho, jak už jsem se zmínil, systém nezná multitasking. Nelze jej proto hanět, neboť v době jeho zrodu se jednalo o vysoký nadstandard.
Bohužel, dnes nám spouštění více aplikací přijde jako samozřejmost a velmi komplikuje práci. Ve chvíli, kdy děláte nějakou banální činnost (třeba formátujete disketu či inicializujete harddisk), nelze dělat cokoliv jiného. S tím souvisí už zmíněný povzdech, že maximálně rozšířenou RAM na Atari 520STE moc nevyužijte. Tak to bohužel je. Pokud nehodláte na tomto počítači pracovat, tak vám zmíněná paměť nijak nepomůže, jelikož vždy můžete mít spuštěn pouze jediný program. Naštěstí, dnes existují možnosti, jak toto překonat, ale o tom později.
Formátování diskety - pauza, kafíčko, klídek, stejně nic dělat nemůžete...
Jediné, co tu tristní situaci s multitaskingem ulehčuje, je koncept Desktop Accesories, tedy prográmků, které bylo možné spustit spolu s právě používanou aplikací. Těchto utilit jste mohli mít v klasickém TOSu celkem šest a hezky se vám zobrazily v příslušeném menu. Samozřejmě, obvykle se jednalo o jednoduché pomocníky jako je třeba o kalkulačku či kalendář. Nastavení, které z nich budete používat, je přitom velmi primitivní – stačí příslušný aplikační soubor s příponou ACC nahrát na startovací disk. To je vše. Bohužel, v případě harddisku přijdete o možnost větší variability, které nabízí možnost spouštět systém z disket a ty si upravit k obrazu svému.
Desktop Accessories - v tomto případě je nainstalován jen nezbytný ST-Guide
Fakt, že v roce 1985 nenabídlo Atari svým uživatelům multitasking, tento fakt v kontextu doby nebyl vůbec tragický. Ani Apple se touto technologií nemohl pochlubit. V kategorii laciných (v tehdejších relacích) domácích počítačů uměla multitasking pouze Amiga.
Problém ovšem byl další vývoj. Zatímco Apple velmi brzy nabídl svým uživatelům Switcher, z něhož se později vyvinul MultiFinder, u Atari stále nic. Až počátkem devadesátých let se zrodil MultiTOS, který se standardně dodával k Atari Falcon. Pokud jste ale vlastnili obyčejné ST či STE, měli jste smůlu. Tomu se říká péče o zákazníka. Zatímco v roce 1990 jste na Macintoshi Classic (jehož hardwarová konfigurace je velmi podobná mému 520STE a RAM tam dokonce mám jen 2MB) mohli pracovat s dodnes příjemným systémem 6.02, ve stejné době dostupný TOS 1.62, ani 2.06 (na který mám rozšířený své STE) se mu nemohl rovnat. Na Macintoshi se sice pracuje pomalu, systém je lenivý a 2MB paměti hrozně málo, spoustu dnes běžných věcí neumí, ale se skřípěním zubů to jde. A dokáže spustit více aplikací naráz – jediným omezením je těch 2MB paměti, což je opravdu málo.
STOS Basic se právě zhroutil
Na druhé straně nabízel TOS některé vychytávky, které nezkušenému uživateli významně usnadňovaly život. Především je v tomto kontextu třeba říct, že je to systém primárně vytvořený pro práci s disketami – s harddiskem sice pracovat umí, ale vzhledem k nesnadné práci s mnoha soubory je ovládání harddisku poněkud obtížnější. S disketou má však obrovskou výhodu ve snadnosti, s jakou si lze vytvořit sadu různých disket s různými používanými programy, které si snadno uzpůsobíte tak, aby počítač po spuštění a vložení dané diskety nabídl prostředí, okno, rozmístění ikon, nabídku potřebných utilit jako desktop accesories a samosouštění programů přesně dle vašich představ.
Automatické spuštění po startu se realizuje složkou Auto, do níž je možné uložit programy, které se spustí při startu systému. Tento koncept je opravdu úžasně jednoduchý a překonává i to, co dnes máme k dispozici – ostatně, kolik z obyčejných uživatelů něco takového zvládá ve Windows? Problém ovšem je, že se bohužel jedná o záležitost nedotaženou do vítězného konce. Lze ji použít pouze pro programy s textovým výstupem, neboť v době jejich spuštění ještě není inicializován GEM. Proč za celou dobu existence TOSu neudělalo Atari malý krůček a nedotáhlo vše k dokonalosti, to je záhada. Někdy je malý krůček pro velkou filmu větší než ta nejgigantičtější propast.
Amiga Workbench 1.3 - sice možná působí vizuálně nedokonale, ale nabízí mnohem více možností, než TOS (zdroj: www.commodorefree.com)
Celkově musím jakožto bývalý amigista konstatovat, že právě s ohledem na operační systém jsem si kdysi, v tom dávném roce 1990, vybral dobře. Pro geeka nabízela Amiga mnohem větší možnosti, jak se vyřádit. Systém bylo možné upravovat, ovládat příkazovou řádkou, snadno rozšiřovat o různá nová zařízení a nativně nabízel nejen klasický ramdisk, ale i neresetovatelný ramdisk RAD. Nehledě na fakt, že od verze 2.0 (která se objevila právě v tom roce 1990) byl převléknut do nového „3D“ kabátu, tehdy velmi moderního, a přibyla spousta nových vychytávek, čímž se Amiga svému soku začala výrazně vzdalovat. Sice jí to stejně nepomohlo, ale to je jiný příběh.