Apple IIgs je počítač mezigenerační, jakýmsi mezistupněm, mezi osmibitovou a nastupující šestnácti či vícebitovou generací počítačů. I po téměř třiceti létech působí prostě trochu jinak.
Pokud si tedy pořídíme nějaký moderní emulátor diskety pomocí diskových obrazů na SD kartě, můžeme se pustit do experimentování. Na SD kartu nahrajeme obrazy disků. Můj UNISDISK si po zvolení toho požadovaného souboru tento interně převede do formátu NIB, což je jeden z méně používaných emulátorových formátů. Následně virtuálně vložíme disketu a systém o ní od té chvíle ví.
Moderní periférie z Japonska v "originálním obalu"
Ano, jsou mezi skalními obdivovateli klasiky odpůrci takových moderních řešení, protože se takto ztrácí ten look&feel staré technologie. O tom není sporu. Jinak má moderní řešení samé výhody. Virtuální diskety jsou podstatně skladnější, což je poněkud úsměvné konstatování, protože na jednu SD kartu můžete nahrát veškerý software kdy existující pro tuto platformu, a to ještě několikrát. „Diskety“ jsou pochopitelně i spolehlivější a i rychlejší, nicméně zde nás přeci jen trošku omezuje rychlost SmartPortu, samotné zařízení by bylo schopno dodávat počítači data podstatně zdatněji.
UNISDISK
Stejně jako u SIO2SD na Atari nás poněkud nepříjemně omezuje velmi malý displej, protože nalézt na něm ten pravý soubor ve stovkách dalších opravdu není snadné. Atari mělo v tomto výhodu, že nabízelo celoobrazovkový ovládací program, který se pro jednoduché spuštění jednodisketového softwaru či hry dal s úspěchem použít. UNISDISK nic takového neumí, s miniaturním displejem si prostě musíme vystačit.
Displej i ovládací prvky UNISDISKu jsou bohužel dost miniaturní
Na rozdíl od SIO2SD ovšem UNISDISK, jak už jsme si řekli, využívá možnosti ProDOSu vytvářet disky až o velikosti 32MB, která pro takto starý počítač znamená v podstatě harddisk. Obrovskou výhodou ještě ke všemu je fakt, že je možné pro tento účel použít již předpřipravené obrazy z internetu či z emulátoru. Vzhledem k tomu, že Apple IIgs je standardizovaný počítač, který v základní sestavě nepotřebuje žádné specifické ovladače, tak taková image z emulátoru funguje stejně na starém železe i v moderní emulaci a pro přenos dat tam a zpět, zkoušení a hrátky neexistuje nic lepšího. Je to dokonalé.
Připojovací konektor je - mírně řečeno - poněkud primitivní
UNISDISK umí pracovat ve dvou módech – v módu emulující klasické mechaniky pro Apple II, no a v módu emulující SmartPort mechaniky. Mód se volí ve chvíli spuštění počítače (a s ním i zařízení). Zařízení samotné se připojí k portu pro externí mechaniku, no a na malém displeji si zvolíme požadovaný soubor s diskovým obrazem, přičemž zařízení nám dovolí zvolit pouze takový obraz, který lze použít v právě nastaveném módu. Zařízení umí emulovat až 4 virtuální mechaniky, což se nám velmi hodí ve chvíli, kdy máme v jedné nastaven systémový disk, zatímco v druhé chceme experimentovat s nějakými programy. Nemusíme tím pádem nic prohazovat a počítač bude šťastný, že má neustále systémový disk k dispozici.
UNISDISK není nejrychlejší, takže si tuto obrazovku užijete dosyta
Samozřejmě, malý displej je omezující, protože zobrazí jen prvních pár písmen názvu souboru. 4 malá tlačítka, kterými se zařízení ovládá, jsou dělána „Japonci pro Japonce“ a evidentně se nemyslelo na poněkud větší prsty Středoevropanů. Co se rychlosti týče, zařízení je svižnější než klasická disketa, ovšem nedosahuje rychlosti SCSI harddisku. Kromě toho má UNISDISK jednu malou vadu – ve chvíli, kdy jej připojíme k nějaké disketové jednotce do řetězce, tak si uzurpuje počítač a jednotku nelze využívat, tváří se jako odpojená. Bohužel, tím pádem je znemožněna snad nejjednodušší cesta pro zkoumání originálních disket se softwarem v situaci, kdy nevlastníte harddisk. Prohazování disket se tedy bohužel nevyhnete.
Právě s tímto zařízením ukáže Apple IIgs svou největší sílu. Najednou před sebou totiž máte počítač, který je nesporně mnohem modernější a šikovnější, než osmibitoví předchůdci v podstatě jakékoliv platformy. Ať už máme osmibitové Atari, ZX Spectrum či C64 rádi jakkoliv silně, je prostě fakt, že IIgs je počítačem vyspělejším, který se daleko snáze ovládá a není nutné se učit příkazy toho kterého obskurního operačního systému. Vše je grafické a i když to už má nějaký ten křížek, není problém se s tím alespoň na základní úrovni sžít.
Více diskových oddílů (včetně SCSI harddisku) připojených k počítači
Možností pracovat jednoduše s diskovými oddíly pak s tímto zařízením Apple IIgs (společně se svými emulátory) trumfuje i počítače výkonnější. Toto nedokáže ani Atari ST s dnes dostupnými emulátory (možná by to fungovalo na STEEM emulátoru, který umí připojit adresář jako disk, nezkoušel jsem), ani klasický Macintosh se srdcem od Motoroly. O Sinclairu QL či Acornu Archimedovi nemluvě. V podstatě jediný mně známý počítač, který do jisté míry umí to samé (tedy připojit paměťovou kartu k emulátoru, tu na něm využívat jako disk a následně ji vložit do původního počítače a hrát si s tímto diskem tam), tak toto zvládá, alespoň co vím, pouze Amiga. Zde můžeme poděkovat především opravdu skvělému emulátoru. Apple IIgs má však přeci jen navrch, protože on toto zvládá s diskovým obrazem, což je mnohem variabilnější a neblokuje nám to zbytečně celou kartu. Můžeme tak zkoušet různé konfigurace a experimentovat.
Práce s SCSI diskem, zde ve formě CF karty připojené pomocí konverze
Pokud si stejně jako já zakoupíte SCSI kartu, tak není problém k ní připojit nějaký starší SCSI disk, případně zkusit konvertor SCSI na CF paměťovou kartu - zde, v době psaní tohoto článku jej neměl v nabídce, ovšem obvykle jej má, a to za cenu cca 100USD plus poštovné a clo z Japonska. Je to značná investice, ovšem opravdu se vyplatí, pokud tedy se starými počítači hodláte experimentovat.
Rozdělení do oddílů se provede pomocí nějakého už nainstalovaného GS/OS systému (před tím je třeba na systémovou disketu nahrát ovladač pro SCSI harddisk), a to pomocí diskety Tools 1 ze sady instalačních disket, na které je prográmek pro dělení disků na oddíly. Můžete si vybrat, zda disk rozdělíte na oddíly ProDOS, či HFS (formát Macintoshe). ProDOS má základní výhodu v tom, že z něj počítač dokáže bootovat, ovšem maximální velikost oddílu je pouhých 32MB. U HFS nás maximální velikost trápit nemusí. Z toho důvodu jsem zvolil kompromisní řešení, nejprve jeden malý ProDOSový oddíl se systémem a následuje velký oddíl HFS se softwarem.
U jiných platforem jsme zmiňovali rychlost startu počítače a nevyhneme se u toho ani u Apple IIgs. Samozřejmě, tento počítač nabízí hned několik variant systémů a možností, odkud je budeme startovat. Rychlost spouštění DOSu 3.3 či ProDOSu z diskety je blesková, trvá pár sekund. GS OS se spouští znatelně pomaleji. Měřil jsem rychlost jeho spuštění z diskety, z UNISDISK emulátoru a ze SCSI harddisku, který ovšem v tomto případě netvořil dobový harddisk, ale SCSI-CF konvertor a disk tvoří CF karta. Časy jsou následující:
- Disketa: 58s
- UNISDISK (32MB ProDOS disk): 82s
- UNISDISK (emulace 800kB diskety): 54s
- SCSI CF disk: 37s
Z výsledků je jednak evidentní, že SCSI disk je pro práci nejrychlejší, což tak nějak každý očekává. Zajímavý je minimální rozdíl mezi klasickou disketou a SD emulátorem, který evidentně spočívá v pomalém rozhraní SmartPortu, takže používat nějaké rychlé moderní SD karty je zcela zbytečné. Používání 32MB „harddisku“ s pomocí UNISDISKu je sice možné, ale dost pomalé. Je třeba si totiž uvědomit, že tento disk je zcela identický, jako ten použitý na CF kartě (tedy čistá instalace), ovšem víc než 2x pomalejší...
Na začátku tohoto povídání jsme si položili otázku – jak se nám Apple IIgs líbí. Odpověď je pozitivní. Tento téměř třicet let starý počítač na svůj věk vůbec nevypadá a člověk by jej klidně srovnával s generací strojů poháněných Motorolou MC68000. V mnoha ohledech tento počítač ukazuje, jak dokázal tým pod patronací Steva Wozniaka dotáhnout technologii na samou hranu tehdejších možností při zachování zpětné kompatibility s platformou v té dávné době již zastaralou. Práce, kterou dokázali, byla skvělá a mohou na ni být dodnes hrdí.
Příště si popovídáme o softwaru a hrách na tomto počítači.
Přečtěte si také:
