Likvidací „Napsterů“ hudební vydavatelé mnoho nedosáhli – zvažují proto postupy podobné jako u nelegálního softwaru, proti jejich uživatelům.
Hudební a zatím v menší míře filmoví vydavatelé podstatně přitvrzují v boji proti hudebnímu pirátství. Podařilo se jim vytvořit precedenty a nyní celkem bez obtíží dovedou likvidovat jednoho producenta P2P software za druhým – jsou to ale zatím celkem marná vítězství, neboť P2P sítě samotné přežívají i bez tvůrců, stejně jako Internet nemají žádnou „hlavu“, která by se dala useknout, a nelegální šíření autorských materiálů stále vzrůstá.
Podle publikovaných informací zvažují hudební vydavatelé, zastoupení nejčastěji svou asociací RIAA, další právní postupy: jeden proti firmám, do kterých vede vysokorychlostní připojení pevnou linkou a které umožňují „toky“ těchto dat dovnitř a ven (tedy proti „běžným“ firmám a školám, ve kterých pracujeme nebo studujeme), a pak dokonce může jít o právní postup proti jednotlivcům – uživatelům, kteří populární empétrojky stahují nebo poskytují ke stahování.
To zde ještě nebylo a jedná se o skutečně nebývalé přitvrzení. Nejsme právními odborníky a nemůžeme hodnotit, zda mohou být tyto postupy úspěšné, velmi komplikovaný bude samozřejmě i postup při vlastním dokazování spáchání přečinu. Dá se ale spíše čekat, že asociace bude postupovat podobně jako např. softwarové firmy, respektive jejich podobně koncipovaná sdružení BSA nebo SPA: mediální tlak i hrozby a jednotlivé exemplární případy, které mají ukázat, že hrozby nejsou plané.
Líbit se to nebude a RIAA bude označována za padoušskou organizaci – neprávem, neboť to je pouze účelová asociace zřízená a řízená vydavateli, kteří ji používají jednak proto, aby stíny možných sporných postupů nepadly na ně, a zejména z pragmatického důvodu, aby nemusely postupovat každá zvlášť a šetřily se nemalé výdaje na právní procedury. Může ale takový postup být úspěšný?
V software se něco podobného aplikuje již mnoho let. Nejtvrdší postupy jsou po zásluze aplikovány na pirátské „velkopalírny“ a distributory, prodávající po světě „cédéčko za dolar“, lhostejno, jaký software se na něm nalézá: zde se nepostupuje exemplárně, ale řádně, projevuje se snaha zakročit v každém zjištěném případě. Jinak je tomu u firem používajících nelegální software ve větší míře: zde dochází k občasným exemplárním trestům, přičemž nebývá jasné, proč byla k trestu vybrána právě ta nebo ona firma; obvykle razii spustí popisně přesné udání. Jednotlivci, nikoli pokoutní prodejci, ale domácí „uživatelé“ nelegálního software, zatím nejsou stíháni vůbec.
Dá se očekávat, že pokud bude nalezen právně průchozí postup, bude zřejmě fungovat tato hrozba u firem. Společnosti, do nichž obvykle vedou internetové linky o vysoké kapacitě, atraktivní pro piráty, nemají zájem toto podporovat, už proto, že se tím čerpá internetová kapacita určená k jiným účelům – je tedy v jejich zájmu tyto datové toky potlačovat, i kdyby nešlo o pirátství, ale jen o zabírání kapacity a i kdyby hrozba právního postupu byla velmi slaboučká. (Ve většině firem jsou tyto postupy zakazovány již nyní, ale dodržování se příliš nesleduje, často také chybějí technické nástroje.) Komplikovanější je to ale u jednotlivců. Zde příliš nejde srovnávat software a hudbu: větší část softwarového trhu zaujímají firemní zákazníci, u hudby naopak téměř 100 % trhu činí jednotlivci. Zatímco softwarové firmy si mohou dovolit postihování pirátství u jednotlivců pominout (i když jistě ne s radostí), pro hudební vydavatele jde o hlavní zdroj příjmů. Vydavatelé se tedy zřejmě nezastaví před tlakem na uživatele, i když se, doufejme, přikloní k metodě cukru a biče, nejen k represím samotným: jde o poskytnutí předplacených služeb umožňujících neomezené a nelimitované užívání digitální hudby z Internetu za snesitelné měsíční paušály.