Za posledních deset-patnáct let jsme si na všudypřítomnost internetu zvykli natolik, že ho dnes vnímáme trochu jinak. Je to součást života, dává práci (nejenom) redaktorům Živě.cz, bavíme se zde a komunikujeme skrze něj.
Internet není nezničitelný
Internet ani zdaleka není pouze Facebook, ale také platební a bankovní terminály, systémy samosprávy, informační databáze státních institucí, akciové trhy – je to dnes už skutečně nenahraditelný informační kanál. Internet používají všichni, i když o tom ani nemusí vědět.
To vše nám může dávat falešný pocit toho, že je internet nezničitelný. Myslí si to očividně i autor bláznivého webu projectapocalypse2012.com a mnoho jeho kolegů, kteří za úplatu nabízí uchování vaší informace – třeba fotografie – navždy. Až lidstvo vymře, internet tu přeci stále bude, je totiž nezávislý, odpoutaný a decentralizovaný.
Internet není abstraktní a nezničitelný svět – je docela fyzikální a čas od času po něm lezou šneci
To vše je naprostý nesmysl. Internet jako celek samozřejmě decentralizovaný je – nemá jednoho pána – a díky paketové architektuře, kdy informace teče do cíle různými cestami, je i v jistém slova smyslu skutečně nezničitelný. Nic z toho ale nelze aplikovat na konkrétní podsíť. Třeba síť definovanou hranicemi státu.
Telekomunikační síť jako každá jiná
Internet není nic jiného než telekomunikační síť. Kdokoliv ovládá její cestu a křižovatky – optické kabely a routery, je pánem nad životem a smrtí celého internetu a webu. Příklad ze života: když začaly jednotky Varšavského paktu v srpnu 1968 obsazovat Československo, jedním z primárních cílů spojařů byly telefonní ústředny – routery tehdejší doby. Kdyby se situace opakovala dnes, docela možná by 23. leningradský oddíl spojařů obsazoval peeringové uzly českého NIXu, páteřní sítě České republiky a výstupní trasy do zahraničí. Během několika hodin by byl internet pod absolutní kontrolou a hranice země by po optickém kabelu neopustil ani jeden neautorizovaný paket.
Postupné vypínání egyptského internetu v praxi podle analytické společnosti Renesys
Vše začalo krátce po desáté večerní a o půl jedenácté už bylo ticho...
K podobné situaci došlo před pár dny v Egyptě. Více než osmdesátimilionová země se na pět dnů ponořila do bezprecedentní internetové tmy. Egypt utrpěl obrovský šrám politický a ekonomický, utrpěla ovšem i naše představa, podle které je internet všemocný, nespoutaný a nekontrolovatelný.
-320 000 000 korun každý den
Egypt je velká země, optikou bohaté Evropy je to ale země chudá, rozvojová, bez významnějšího průmyslu a moderních technologií. Týden bez internetu zde tedy nemohl být tak katastrofální, jako by byl třeba ve zhruba stejně velkém Německu. Přesto těch pár dnů tmy způsobilo podle odhadů OECD škodu ve výši 90 milionů dolarů. Při současném kurzu to dělá asi 1,6 miliardy korun, což je téměř ta částka, kvůli které hrozí v českých zemích zdravotní krize způsobená odchodem lékařů. Denně to dělá nějakých 320 milionů korun, a pokud by egyptské úřady blokovaly internet po celý rok, ztráty by se vyšplhaly až na úroveň 3-4 procent hrubého domácího produktu.
Pokud by ke stejné situaci došlo v Německu, částky by to byly mnohonásobně vyšší, jelikož německé hospodářství je na internet navázané ještě mnohem větší měrou. Stejně jako to české.
Mohl by despota odpojit Česko od internetu?
Je to ekonomicky možné?
Po těchto hrůzných scénářích se nabízí otázka, jestli je vlastně vůbec možné odpojit od internetu zemi evropského formátu. Otázku je třeba rozdělit do tří rovin, tedy jestli je to možné technicky, právně a právě ekonomicky.
Ekonomické dopady vypnutého internetu v České republice by byly katastrofální. Ostatně stačí si na webu vyhledat strukturu HDP obou zemí. Polovinu ročního jmění Egypta tvoří služby (jen díky turistickému ruchu) a Suezský průplav. Průmyslová výroba je minoritou a naopak je zde jako v každé rozvojové zemi silné zemědělství. Internet vyžadují nejvíce služby a průmysl, zemědělství se pak bez něho objede nejsnáze.
Česká republika je naopak moderní evropská země s rostoucím podílem terciálního sektoru a high-tech technologií. Zemědělství je v tvrdé defenzivě, vládne nám ale také specializovaný průmysl; třeba ten automobilový. Jsme tedy země, která by se bez internetu dnes už prakticky neobešla.
Škody ve vyspělé České republice by byly natolik vysoké, že by docela možná předčily důvody k vypnutí.
Po vypnutí internetu by nastal totální kolaps správní infrastruktury. Komunikaci bezpečnostních, policejních a záchranářských složek by zajistilo zejména MVČR, místní samospráva si však konektivitu řeší svépomocí. Skrze internet jsou také dostupné všechny současné správní databáze a informační systémy počínaje evidencí obyvatelstva a konče daňovou správou. Vzhledem k tomu, že u nás neexistuje žádný státní operátor s vlastní sítí až na úroveň správy obcí, prakticky by se zastavila vzájemná komunikace a výměna dat. Nejčastějším poskytovatelem internetu na obcích je sice stále Telefónica O2 (drobné obce díky pokrytí ADSL), která zajišťuje datové služby třeba i brněnskému magistrátu, nicméně i ta už před lety změnila majitele a je soukromým zahraničním subjektem a zdaleka ne jediným operátorem, jehož služeb obce a úřady využívají.
Je to právně možné?
USA ho možná vypnou...
Ačkoliv je vypnutí internetu spíše tématem pro autory sci-fi, přesto se dnes o něm mluví a to i na těch nejvyšších místech. Už dnes blokujeme části webu, které neodpovídají právním předpisům. To je sice v pořádku, na seznam zakázaných slov se ale čas od času dostane i zcela regulérní obsah. Obsah odpojený od internetu. Totální vypnutí internetu ve své podstatě a po vzoru Káhiry by pak mohlo jednou být i součástí amerického práva. Za oceánem se totiž už delší dobu diskutuje o takzvané politice „kill switch“ (volně přeloženo jako „hlavní vypínač“).
Senátor Joe Liberman
Jejím největším propagátorem je americký senátor Joe Liberman, který by prezidentovi a vládě rád přidělil výsadní právo pro okamžité a dočasné odpojení libovolných částí amerického webu a internetu za účelem obrany proti kyberzločinu (PDF). Liberman se domnívá, že rychlé odpojení amerických sítí by zamezilo například v šíření organizovaného „Super DDoS“ útoku a zabránilo by také virovému útoku ve skutečné kyberválce.
Co když bychom ale internet přesto chtěli vypnout? Je to právně možné? Tento dotaz jsem zaslal několika renomovaným právním kancelářím v České republice, spolehlivou odpověď mi ale nepodala ani jedna z nich. V každém případě se nemusíme ničeho obávat, situace v Egyptě by se tu v dnešních podmínkách opakovat nemohla. Za prvé tu nemáme ani jednoho ústavního činitele s takovou rozhodovací mocí a nemáme tu ani centrálně řízené telekomunikace. Internet se v České republice rozvíjí relativně liberálním způsobem a ČTÚ do něj v tomto směru vstupuje spíše pasivně. Samozřejmě můžete namítnout, že je možná až příliš pasivní, což v minulosti bránilo třeba většímu prosazení technologie WiMAX (nedostatek uvolněných kmitočtů) a že byl v minulosti klasifikován jako jeden z nejhorších úřadů svého druhu v Evropě, to je ale jiná kapitola pro jiný článek.
Pokud se začtete do telekomunikačního zákona a zákona o elektronických komunikacích, který upravuje práva a povinnosti ČTÚ, zjistíte, že by mohl úřad odejmout provozovatelům licenci třeba v případě ohrožení demokracie a ústavnosti státu. Tyto případy pak upravuje další zákon – ústavní zákon o bezpečnosti České republiky. Pokud by tedy parlament vyhlásil stav ohrožení státu nebo třeba válečný stav, „vypnutí internetu“ by mohlo být relativně snazší. I v této situaci nicméně musí být zachována ústavnost, ani v takovém případě by tedy nikdo ve státě nezískal absolutní moc.
A jen tak na okraj, náš stát nezná ani praktiky stanného práva a klasického výjimečného stavu. Toho jsme se zbavili úpravou legislativy na počátku devadesátých let.
Je to možné technicky?
Dejme tomu, že bychom se jako společnost v srdci Evropy a jako země pevně zakotvená v evropském a mezinárodním právu přesto dostali až na ten pomyslný bod zlomu a kdosi by získal moc rozhodnout o izolaci telekomunikačních internetových sítí. Jak by mohl postupovat? Cest a způsobů je skutečně mnoho. Zpočátku by mohl český despota pouze na úrovni jednotlivých operátorů sledovat tok v síti a blokovat konkrétní webové aplikace (Twitter, Facebook). V druhém kroku by mohl přejít na kompletní filtrování paketů opět na úrovni operátorů.
V podmínkách České republiky by asi nedošlo k úplnému vypnutí internetu, ale pouze k částečnému blokování služeb po vzoru Iránu a Číny. Pokud by to však zašlo až tak daleko, že by bylo třeba uvalit Česko do digitální tmy, mohl by stát začít blokovat komunikaci mezi sítěmi operátorů (například blokování na úrovni BGP protokolu). A to se už dostáváme k takzvanému peeringu, čili právě uzlům, ve kterých se střetávají (skoro) všechny regionální sítě. Největší český peering se jmenuje NIX a ve čtyřech pražských centrech propojuje prakticky všechny české sítě. NIX je tedy svým způsobem malý izolovaný český internet. I kdyby všude za hranicemi přestal fungovat internet, na poštovní schránku Seznamu se díky NIXu dostanete vždy.
Typický průtok „vnitrostátním internetem“ NIX na přelomu víkendu a pondělí
Ve špičce 168 Gb/s, v pět ráno někde pod 40 Gb/s
Ovšem ani NIX nepatří státu. Je to dobrovolné sdružení operátorů, hosterů, institucí a majitelů datových optických linek. I útok na NIX by tedy mohl být klasifikovaný jako neopodstatněný zásah do svobodného podnikání.
Jak by takový rozkaz k vypnutí NIXu mohl vypadat? V podstatě by stačilo odpojit od elektrické sítě čtyři pražská centra v Mahlerových sadech (České Radiokomunikace – kabelovna Žižkovské věže), na Vinohradské (GTS Telehouse), na ulici 5. května (T-Systems Telehouse) a Nad elektrárnou (SITEL Telehouse).
Odpojením českého peeringu NIX by spolu přes Prahu nemohly komunikovat dílčí sítě a operátoři, zákazník internetu od UPC by se tedy nemohl přímo dostat na hypotetické stránky revolučního hnutí hostované u společnosti, která bude využívat třeba datovou konektivitu ČD Telematiky (pokud tedy nemá UPC s ČD Telematikou vlastní peering). Paket informace by musel naopak zamířit do zahraničí a odtud zpět do konkrétní české sítě. Jelikož datová konektivita do zahraničí je mnohem menší než kapacita NIXu, brzy by došlo k přetížení linky.
Síť jednoho z největších poskytovatelů datových spojů – Sloane. V mnoha případech kopíruje síť ČD Telematiky, která zase kopíruje železniční koridory a spoje. Jak kabely ČD Telematiky, tak Sloane pak využívá hromada internetových operátorů – docela možná i ten váš.
V třetím kroku by mohl hypotetický diktátor ještě přikázat správci českých domén CZ.NIC, aby okamžitě z internetu odstřihl všechny české webové domény, počítače by tak rázem byly dostupné leda skrze IP adresu, a nakonec by padly i linky do zahraničí – přinejhorším by těch pár zbývajících optických kabelů překopala motyčkami skupina speciálně vycvičených výsadkářů.
Internet v dnešní podobě by skončil a s ním by se pravděpodobně částečně zhroutila i organizace státu. Technicky vzato by to ale bylo možné.
Jak funguje peering... A ostatně celý internet (anglicky)
Den poté... Odboj
Takto by tedy mohla vypadat příručka despotického blázna, nicméně svět není černobílý. Obyvatelé, kteří by se s touto situací nesmířili, by nejprve sáhli po šifrovaném spojení skrze SSL a cibulové sítě (TOR). Skrze SSL je dostupný například celý Google, poštovní služby a také mnohé sociální sítě. Poté, co by stát přestal filtrovat pakety a rovnou začal vypínat internet, by se jistě našlo i mnoho správců menších regionálních sítí, kteří narychlo vytvoří vlastní peeringy nezávislé na NIXu. Metropolitní sítě by se tedy mohly navzájem propojit třeba na zbytcích infrastruktury ČD Telematiky nebo Sloane, přes mikrovlnné spojení aj.
Blokování DNS serverů by mohli lidé vyřešit použitím těch alternativních, třeba Google Public DNS. Ve větších městech by pak mohly vznikat nové bezdrátové sítě složené ze stovek a tisíců domácích Wi-Fi routerů, které zcela bez problémů pokryjí celé městské části. Při správném zapojení a směrování může v Praze i v Brně vzniknout jednoduchá undergroundová informační a komunikační síť.
Dalším způsobem obrany, která se hojně používala i v Egyptě, jsou mezinárodní hovory. Pokud by totiž stát odpojil pouze datové telekomunikační sítě, ale telefonní zahraniční hovory by byly stále k dispozici, skoro nic by nám nebránilo v tom, abychom použili starý dobrý vytáčený internet.
Jak vidno, regionální internet lze skutečně omezit a případně i vypnout. V podmínkách vyspělé Evropy by to však byl krok natolik drahý, že by se snad vyplatil leda v případě skutečného válečného stavu. Ani v takovém případě by však několik milionů paketů nikdy neutichlo. I kdyby zvláštní komando překoplo ten poslední optický kabel na území státu a kdyby utichl i ten poslední telefonní hovor, přesto bychom mohli mít po ruce internet. A ke všemu internet, který prakticky nelze běžnými podmínkami rušit. Mám na mysli samozřejmě satelitní internet, který je naprosto nezávislý na politice státu, je konkrétním státem neregulovatelný a nezjistitelný – pokud tedy nebudete mít na zahradě desetimetrovou parabolu.
Nelze než doufat, že ho nebudeme muset za těchto podmínek nikdy použít...