Multimédia a (versus) škola?

Tento článek byl zveřejněn v časopisu Computer 23/01, který vyšel 29. listopadu 2001

Jiří Zounek

Moderní technologie vložily učitelům do rukou zcela nový druh učebních pomůcek – multimediální výukové programy. Ty spojily donedávna dva rozdílné světy videa a počítačů. Multimédia kombinují text, zvuk, různé obrázky, ale také reálné videosekvence. Ten, kdo prahne po poznání, má takřka okamžitě dostupné veškeré informace uložené na CD-ROM. Navíc je možné s programem interaktivně komunikovat, přizpůsobit si ovládání atd. Zdá se tedy, že by multimédia mohla významně pomoci pedagogům při naplňování zásady názornosti ve vyučování.

V roce 1992 vstoupila multimédia na náš trh. V popředí zájmu stály jazyky, ale rozšířily se i CD-ROMy pro další předměty, které pokrývaly takřka všechny oblasti lidského poznání. Prodej však nikdy nesplnil očekávání distributorů a přišly dokonce krachy firem. Co se stalo? Odpověď na tuto otázku je složitá a zřejmě nejednoznačná. Lidé se ukázali být konzervativnější, než se čekalo, technologie měla svoje meze, přišel čas Internetu a v neposlední řadě kniha je pořád kniha. Zdá se však, že tu byly i jiné důvody. Mnohá výuková multimédia byla „výuková“ jen díky svému názvu, o „multimedialitě“ coby určující charakteristice se dalo u některých s úspěchem pochybovat, objevovaly se pouhé kopie knih na CD-ROM a naše kupní síla nebyla a není neomezená.

V současné době se můžeme setkat se dvěma základními skupinami multimédií. První tvoří počeštěná cédéčka zahraniční provenience. V této skupině můžeme většinou najít velmi zajímavé tituly. Nevýhodou lokalizovaných titulů bývá mnohdy nízká úroveň počeštění, našemu prostředí není dostatečně upravena nabídka apod. Do druhé skupiny patří multimediální programy vzniklé na našem území. Kvalita je často výrazně limitována finančními možnostmi jednotlivých firem či tvůrců. Českou tvorbu také omezovala neexistence školy, kde by bylo možné studovat něco jako e-umění či multimediální tvorbu. Přesto vznikly a vznikají kvalitní produkty.

Nemám ani křišťálovou kouli ani žádný jiný přístroj, pomocí kterého bych nahlédl do „multimediální budoucnosti“. Přesto však jisté vize věcí příštích existují. Jednou takovou vizí je Národní program rozvoje vzdělávání v České republice, tzv. Bílá kniha. Dokument mimo jiné reflektuje problematiku ICT ve vzdělávání jako jednu z klíčových oblastí pro další rozvoj naší vzdělávací soustavy. V závěru dokumentu, který nese název Hlavní strategické linie vzdělávací politiky v České republice, se píše: „V souladu se státní informační politikou bude podporován rozvoj kompetencí žáků na všech stupních škol, efektivně využívat prostředků informačních a komunikačních technologií při vzdělávání i v pracovním a osobním životě. Školám budou vytvořeny podmínky, aby mohly využívat ICT k modernizaci metod a forem výuky, včetně podpory rozvoje kompetencí učitelů v této oblasti.“

Druhým významným dokumentem je Koncepce státní informační politiky ve vzdělávání (SIPVZ). Problematika multimediální tvorby je formulovaná následujícím způsobem: „Program podporující výzkum a vývoj v oblasti multimediálních prostředků. Podmínkou účasti v jedné části tohoto programu by bylo spojení alespoň jedné (více) základních a/nebo středních škol s vývojovou institucí (např. vysoká škola, výrobní podnik…) tak, aby byla zaručena zpětná vazba mezi potenciálními uživateli a vývojem. Je rovněž vhodné připustit účast studentských týmů (vedených zkušeným pedagogem), kteří by se o vý­voj podobných nástrojů snažili sami.“ Cílem programu je rovněž „podpořit tvorbu multimediálních výukových programů pro všechny stupně a formy vzdělávání.“ Všimněte si důrazu na výzkum a vývoj multimédií. Pokud budou tyto části realizovány, půjde o záslužný počin, protože vývoj bude úzce spjat s potřebami a požadavky jednotlivých vzdělávacích institucí. S tím je nedílně spjat také výzkum multimédií, který umožní získávat informace použitelné právě při vývoji nových výukových multimédií. Určité výzkumné nástroje existují už nyní…

Inspirace při hledání výzkumných nástrojů můžeme hledat v pedagogickém výzkumu. V pedagogice se mluví o tzv. evaluaci (hodnocení). Hodnotit se dá mnohé. V oblasti školství jsou to například vzdělávací programy, učebnice a jiná média určená pro didaktické účely. U multimédií je možné zkoumat „kvalitu programu“ (jinými slovy didaktickou vybavenost programu), obtížnost textu, obrazové komponenty, fungování výukového programu ve výuce, ale používá se také hodnocení uživateli (žáci, učitelé). U nás se přímo hodnocením výukových programů zabýval v polovině devadesátých let docent Kouba z Karlovy univerzity, který vypracoval vlastní nástroj hodnocení. Tento výzkumný nástroj vyniká především svou komplexností a detailností. Výzkum a evaluace multimediálních programů je tedy jednou z cest, jak poznat reálný stav a na základě tohoto poznání tvořit kvalitní výukový software. Užitek by z toho měli učitelé, žáci, rodiče, a v neposlední řadě také výrobci.

Prošli jsme minulost, nahlédli do budoucnosti multimediálních výukových programů a zbývá se podívat do škol, jak se multimédia uplatňují či neuplatňují ve výuce a v práci učitelů. Pro tento účel jsem uskutečnil malý průzkum na několika českých školách. Počítačové učebny jsou dnes takřka samozřejmostí, ale rozdíly jsou v možnostech jejich používání učiteli „neinformatiky.“ Výuka informatiky na některých školách totiž plně vytíží specializovanou učebnu po celý den. Jinde mohou učitelé používat učebnu i v rámci jiných předmětů, ale ne vždy projevují zájem. To je dáno „příliš těsnými“ osnovami nebo názorem jednotlivých kantorů, že výuka pomocí počítače se nemůže vyrovnat výuce „klasické.“ Dodejme, že počítačová gramotnost a znalost (či spíše neznalost) nabídky výukových programů bude další možnou příčinou nezájmu. Otázkou je také vybavení učeben, a to nejen počítači, ale i prezentační technikou. Mnohdy je to klíčová otázka. Na školách se objevují dataprojektory nebo propojení počítače s televizním okruhem. Méně se objevují různé systémy videopropojení (zobrazení obrazovky učitelova počítače na obrazovky žáků).

Na každé oslovené škole existuje nějaké multimediální cédéčko, hojně jsou zastoupeny jazyky, ale také encyklopedie nebo i specifičtěji zaměřená multimédia. Některé školy vlastní i několik desítek multimédií. Jistý nedostatek odborně zaměřených výukových programů pociťují na středních odborných školách. Většinou mají pedagogové jednotlivé multimediální programy kdykoli k dispozici, připraven pomoci je informatik nebo kolega.

Žáci se mohou dostat k multimediálním programům ve výuce, ale hlavně mimo ni – v různých kroužcích nebo v době, kdy mohou po vyučování jít do počítačové učebny. Avšak v kroužcích výpočetní techniky bývá větší zájem o práci na Internetu, tvorbu webových stránek či programování. Jedna z cest, jak zatraktivnit práci s multimédii, by bylo posílení tvůrčí práce, tedy vlastní tvorba multimediálních produktů.

Vlastnosti dobrého výukového programu

Dokumentace – každý výukový program má obsahovat základní dokumentaci (i v tištěné podobě), kde by mělo být jasně uvedeno, pro koho je program určen, na co se zaměřuje, vychází-li z osnov atp.

Instalace – nesmí dělat problémy ani začátečníkovi, měla by existovat varianta pro provoz v síti.

Robustnost – znamená, že program musí být funkční po dlouhou dobu i při užívání různými lidmi, nesmí se „zhroutit“ při běžných úkonech.

Spouštění a ovládání – by mělo být jednoduché, ovládání navíc intuitivní, „uživatelsky přívětivé“. Žáci se nemohou učit ovládat program, ale učit se pomocí programu. Nedílnou součástí musí být nápověda.

Obsah – zpracování látky má odpovídat pedagogickým, didaktickým a metodickým zásadám včetně specifik jednotlivých předmětů. Program by měl využívat „multimediality“ (text, zvuk, animace, video) a možností odkazování – v tom je jeho přednost. S tím je spojeno procvičování látky, zpětná vazba (i formou komentářů dosažených výsledků), popř. ověřování získaných vědomostí a dovedností (ne jen testy!).

Motivace – jsou používány různé motivační prvky (např. hra, videosekvence, příběh). Program nesmí mít „hluchá místa“ a také nuda je hrozná věc.

Vtip – humor a vtip je kořením života, to platí i pro multimédia.

Služby – mnoho firem nabízí po registraci další služby či produkty zdarma. V některých případech je možná rovněž aktualizace z Internetu.

Cena – není dobré vybírat jen podle ceny. Vyplatí se sledovat různé akce, při kterých dochází ke snížení cen, ne vždy jde o výprodej nekvalitních ležáků.

Ne všechny uvedené vlastnosti zjistíte v obchodě nebo na Internetu. Je vhodné seznámit se s recenzemi nebo se zkušenostmi kolegů. Distributoři a výrobci by mohli zapřemýšlet o demo verzích nebo o nějaké formě „zkušebního provozu.“

Možností, jak pracovat s multimédii ve škole, je celá řada. Záměrně uvádím formulaci „ve škole“, nikoliv pouze ve výuce, protože multimédia mají široké využití. Předesílám, že neexistují všeobecně platná pravidla. Každý učitel je jedinečná osobnost, má své postupy, představy o výuce, včetně využití různých metod a pomůcek.

Existuje několik možností, jak můžeme uplatnit multimediální program ve škole:

1. SAS (Self Access Study) je řízenou výukou, ve které je CD-ROM k dispozici všem žákům ve třídě. Všichni mají k programu přístup, pracují podle svého tempa, učitel je v tomto případě spíše poradcem. Tento přístup je možné využít jak při individuální výuce, tak při skupinové výuce. Při práci ve skupinách mohou členové skupin řešit poměrně přesně definované problémy pomocí dostupných multimediálních pomůcek (popř. je kombinují s dalšími). Využití této metody má samozřejmě více variant. Má však i řadu úskalí. Musí být jednoznačně definován cíl práce, s tím je spojena odpovídající motivace a hlavně kontrola dosažených výsledků. Připravovat takové hodiny je rovněž velmi náročné pro učitele.

2. Prezentace je založena na tom, že program běžící na počítači učitele je zobrazován na plochu před žáky pomocí LCD rámečku (dnes již málo používaný) nebo datového projektoru (dnes také málo používaný kvůli vysoké ceně). Jinou variantou je propojení počítače s televizním okruhem. Učitel pak může použít multimediální CD-ROM jako pomůcku při výuce, lze pustit žákům vybrané pasáže jako okamžitou podporu názornosti výkladu, zobrazit graf, nákres, mapu, využít dynamických animací, ale i zvuku a videoukázek. Opět: možností je mnoho. Tato metoda předpokládá detailní znalost příslušného programu, funkční začlenění do hodiny, motivování žáků (např. předem zadat otázky, na něž najdou odpověď právě v ukázce) a další. To vše vyžaduje perfektní přípravu učitele.

3. Multimédia v práci učitele mohou posloužit jako rychlý zdroj informací či pomůcka pro vlastní sebevzdělávání. Pro doplnění výkladu si z cédéčka mohou vytisknout části textu, obrázky nebo mapy. Některé programy poskytují inspiraci, jak vysvětlit složitější látku. Mnohdy přinášejí důležité informace, které nejsou běžně dostupné.

4. Žáci by měli mít možnost pracovat s multimediálními programy i mimo výuku. Multimédia mohou posloužit jako podklad pro přípravu referátu, procvičení slovíček, vysvětlení pojmu. Je možné zahrát si nějakou „didaktickou hru.“ Pokud si žáci vyberou cédéčko sami, bude to jenom dobře.