Asi jen málo lidí se nesetkalo s pojmy jako Linux či Open Source. Znát tato slova ale ještě neznamená chápat jejich význam a důvody, které vedly k současnému postavení toho, co označují.
| Hackerská etika |
Steven Levy ji shrnul do šesti bodů. Je nutno na ni pohlížet v dobovém a místním kontextu.
- Přístup k počítačům a čemukoli, co by vás mohlo naučit, jak funguje svět, by měl být neomezený a úplný
- Všechny prakticky užitečné informace by měly být volně dostupné
- Nevěřte autoritám – podporujte decentralizaci
- Hackeři by měli být posuzováni podle své schopnosti hackovat, nikoli podle falešných kriterií jako tituly, věk, rasa nebo postavení
- Na počítači můžete vytvořit umění a krásu
- Počítače mohou změnit svět k lepšímu
|
V roce 1984 vyšla kniha Stevena Levyho „Hackeři, hrdinové počítačové revoluce“, popisující neformální historii dob prvních počítačů a příběh hackerů, lidí, kteří propadli kouzlu výpočetní techniky a programování. Byli ve svém oboru výjimečně dobří a určitou dobu pro ně bylo programování jedinou a hlavní životní náplní. Začalo to, když se na americké univerzity (MIT, Caltech, ...) dostaly první počítače, zabírající alespoň jednu místnost a vyžadující výkonnou klimatizaci. Hackeři byli fascinováni novou technikou a tehdy úplně novými možnostmi a začali zde žít svůj sen o hackerské etice, o tom, co všechno mohou počítače lidem přinést, a dokonce i o tom, co mohou na světě změnit. Když používám slovo hackeři, nemyslím pozdější, médii pokroucený význam, tj. lidé, kteří se vloupávají do cizích počítačů. Tehdy bývalo mezi hackery zvykem kopírovat si jiné programy, učit se z nich, upravovat je pro své potřeby a vylepšovat je.
Hackeři ale snili svůj sen v akademickém skleníku univerzit a okolní svět se zatím ubíral jinou cestou, kterou známe jako formální historii výpočetní techniky. V jistém okamžiku hackeři, nebo to, co z nich zbylo, již nemohli volně studovat, upravovat a vylepšovat cizí programy, které k nim přicházely zvenčí. Stávající počítače již byly zastaralé a nové počítače používaly nový operační systém, který byl pro hackery jen černou skříňkou. Dokonce bylo potřeba podepsat dohodu, že ten systém nebudou studovat, nebudou šířit atd.. Zlatá éra počítačové historie, kdy šlo především o věc samu a ne o vydělávání astronomických částek, byla s postupující komercializací najednou pryč. Levy ve své knize píše, že poslední hacker Richard Stallman zůstal na MIT až do trpkého konce, kdy už nebylo s kým chodit do čínských restaurací.
Projekt GNU
Tím mohl celý příběh skončit, osud si však vybírá komplikované cestičky. V roce 1983 se Richard Stallman rozhodl založit projekt s cílem vytvořit úplně nový operační systém, který by naplňoval principy hackerské etiky a umožňoval lidem znovu používat počítače způsobem, jaký byl dříve mezi hackery běžný. Projekt se jmenoval GNU a Stallman začal později celou skupinu programů kolem něj sdružených nazývat „svobodný software“. Slovo svobodný se odkazuje ke čtyřem základním svobodám, které musí jeho uživatel mít
- svobodu spouštět program za jakýmkoli účelem,
- svobodu studovat, jak program funguje,
- svobodu program redistribuovat,
- svobodu program upravovat a šířit upravené verze programu.
Richard Stallman je duchovním otcem projektu GNU – svobodného operačního systému
Body 2 a 4 vyžadují, aby měl uživatel přístup ke zdrojovému kódu programu. Stallman si byl vědom chyby, kterou dříve hackeři učinili svou izolací od zbytku světa, a proto tento projekt ohlásil GNU Manifestem v (tehdy široce využívaných) diskusních skupinách na internetu.
Původní skupinka několika nadšenců se začala díky internetu rychle rozrůstat. V roce 1991 byl již systém ve své základní podobě téměř kompletní, a když Linus Torvalds, tehdy student na univerzitě v Helsinkách, doplnil jádro Linux, bylo konečně opět možné používat počítač s operačním systémem založeným kompletně na svobodném softwaru nazvaném GNU/Linux, často zkráceně prostě Linux. V té době ale už celý laický svět používal MS-DOS a Windows a rychle se blížilo vydání Windows 95. Kromě malé skupiny zasvěcených tehdy o GNU/Linuxu, svobodném softwaru a hackerské etice věděl málokdo.
Jak se ale GNU/Linux a další aplikace svobodného softwaru zdokonalovaly, zvětšoval se i počet uživatelů. Mnoho lidí dnes používá třeba textový editor GNU Emacs, webový server Apache zajišťuje chod většiny serverů na internetu, i netechnicky zaměření lidé používají grafické desktopy GNOME a KDE, kancelářský balík OpenOffice nebo webový prohlížeč Mozilla. Svobodný software je využíván v chudých zemích v Africe a Jižní Americe, na jeho nasazení nyní pracují radnice v Mnichově a ve Vídni. NASA nedávno zprovoznila nový velký linuxový cluster Columbia v rámci snahy o obnovení letů raketoplánů. Na vývoji GNU/Linuxu se podílejí i velké společnosti, jako je IBM, Novell či Sun Microsystems.
Svobodný software
Vraťme se ještě nyní na chvilku k samotné podstatě svobodného softwaru. Již víme, jaké problémy jeho vznik řešil a za jakých okolností se tak stalo. Jak je to ovšem realizováno? Stallman spolu s několika dalšími lidmi, kteří s ním tehdy úzce spolupracovali, přišel s myšlenkou tzv. copyleftu. Název je evidentně parodií – pro hackery typickou – na copyright, nicméně má i hlubší opodstatnění. Copyright, v Česku nazývaný jako autorské právo, uživatelům normálně zakazuje šířit a upravovat počítačové programy, pokud jejich autor nesvolí jinak. Licence, pod kterými autoři svobodného softwaru své programy zveřejňují, celý mechanismus ale převrací naruby. Nejznámější GNU General Public License dává uživateli v nakládání s programem úplnou volnost, pouze mu zabraňuje šířit dále verze programu, které by svým uživatelům takovou volnost nedávaly. Výsledná situace pro svobodný software se tak efektivně rovná situaci, kdy by žádné zákony týkající se autorského práva neexistovaly.
Tato etická motivace později ukázala i čistě praktické důsledky. Ačkoli to nebyl původní záměr a licence to nevyžadují, je dnes velká část svobodného softwaru každému zdarma dostupná na internetu. Stejně tak vzniklo v tomto modelu mnoho programů špičkové kvality (jádro Linux, webový server Apache, sázecí systém LaTeX ad.).
Příkladem praktického významu možnosti svobodně upravovat a šířit cizí programy může být zpřístupnění počítačů zrakově postiženým uživatelům. Vývojáři mohou svoji práci dělat daleko lépe a efektivněji, pokud mohou studovat, jak různé součásti v systému fungují, mohou-li celý systém a programy v něm běžící upravovat a takto upravené verze zdarma dávat těm, kteří je potřebují.
Open Source
Světoznámý maskot Linuxu – tučňák Tux – vznikl v roce 1996 a jeho autorem je Larry Ewing.
Část vývojářů, včetně tvůrce jádra Linuxu, Linuse Torvaldse, se na konci devadesátých let rozhodla úplně odvrátit od původní etické motivace a začala zdůrazňovat pouze výše popsané technické výhody takového modelu vývoje softwaru. Zvolili si za tím účelem pro celou věc název Open Source (otevřené zdrojové kódy), aby se vyhnuli zmínce o svobodě uživatelů. Někteří z čelných zastánců tohoto proudu začali dokonce tvrdit, že je takový software kvalitnější, že tento model vývoje přináší nesporné technické výhody, že je ekonomicky výhodnější a že je dlouhodobě možné, aby software vyvíjeli z velké části neplacení dobrovolníci. Mnoho z těchto odvážných tvrzení se ukazuje v této obecné podobě jako prokazatelně nepravdivých. Dokonce někteří zastánci Open Source začali přesvědčovat veřejnost, že operační systém GNU/Linux vznikl až v devadesátých letech pod rukama Linuse Torvaldse.
Bylo by ale chybou domnívat se, že svobodný software je pouze nějakou komunistickou ideologií. Spíše jej lze vnímat jako snahu části programátorů, komerčních i neziskových společností a uživatelů, dělat věci způsobem, který jim připadá přirozený, efektivní a eticky správný. I laik snadno vidí, že něco není v pořádku, když se píše o sedmdesátiprocentní míře pirátství počítačových programů. Přece nemohou být dvě třetiny populace zločinci bez jakékoli morálky. Nesnažíme se spíš autorské právo na počítače napasovat špatně?
I laik by se mohl ptát, proč, když se lidstvo dostalo ve svém pokroku tak úžasně daleko, že umí kopírovat informace s prakticky nulovými náklady mezi dvěma místy kdekoli na světě – protože tohle není samozřejmé, kdysi se knihy musely pracně opisovat – proč se snaží si tuto možnost zase nějakými právními regulacemi odebrat. Proč, když země třetího světa mají takové problémy, jim nemůžeme poskytnout zdarma alespoň programy pro počítače, když nás to díky stavu našeho pokroku nic nestojí.
Volné šíření informací mimo softwaru
| Open Source a komerce |
| IBM stále investuje do propagace, vývoje jádra a převodu svých softwarových produktů na GNU/Linux. |
| RedHat upustil od přímého vývoje vlastní distribuce pro širokou veřejnost, nicméně stále její vývoj pod názvem Fedora finančně podporuje. Zaměřuje se na podnikovou verzi distribuce a poskytuje k ní technickou podporu. |
| Novell nyní stojí za vydáváním populární linuxové distribuce SuSE Linux a stále více se snaží svoje síťové technologie přesunout na GNU/Linux. |
| Sun se podílí na vývoji GNU/Linuxu v mnoha ohledech a silně prosazuje svůj Sun Java Desktop jako alternativu k okenním manažerům KDE a Gnome. Současně se ale brání vypuštění Javy jako svobodného software, takže Java Desktop nelze na svobodném software provozovat. |
| Hewlett-Packard podporuje nebo vyvíjí mnoho projektů v GNU/Linuxu, přispívá k vývoji jádra a podílí se na Linux Standard Base. |
| ... tak či onak se svobodným software souvisí i spousta dalších firem |
Myšlenka svobody v nakládání s informacemi se rozšířila i do jiných oblastí a v některých projektech slaví velké úspěchy. Na internetu vzniká obrovský informační zdroj encyklopedického charakteru, který nemá jinde obdoby.
Wikipedia je více než pět let stará a obsahuje přes půl milionu hesel v anglické verzi, přes půl druhého milionu celkově. Jde zde hlavně o spolupráci, každý návštěvník má právo cokoli připsat, upravit či opravit, a veškerý materiál je komukoli dostupný pod svobodnou licencí pocházející z projektu GNU. Wikipedia je velmi kvalitním a obsáhlým informačním zdrojem, na který dnes již odkazují i renomovaná média jako BBC nebo Česká televize.
Jinou skupinou takových projektů je snaha použít volné šíření informací na hudbu. Na adrese hebb.mit.edu/FreeMusic lze nalézt několik gigabajtů volně šiřitelných nahrávek klasické hudby. Mutopia je velmi úspěšný archiv přepisů notových zápisů skladeb, na něž již vypršelo autorské právo.
To vše naznačuje, že model vytváření a šíření dat neomezených autorským právem v informačních sítích je životaschopný i v jiných odvětvích, než je vývoj a distribuce softwaru. V budoucnosti zřejmě uvidíme podobných projektů ještě více.
Problémy a budoucnost
Velkou výhodou svobodného softwaru je možnost snadné spolupráce při vývoji programů. Programátoři z jedné skupiny mohou vzít program nějaké jiné skupiny (je jedno, zda komerční nebo nekomerční) a upravit si jej pro své potřeby. Je možné vyvíjet pro každou věc pouze jeden program a společně doplňovat chybějící části. Často je ale problémem, že lidé nejsou z různých důvodů schopni spolupracovat. Pečují o své projekty jako o vlastní děti a nehodlají se jich vzdát, nebo píšou příliš zmatený kód, ve kterém se nikdo nevyzná. I když je tedy široká spolupráce díky novému modelu možná, jen zřídka se této možnosti využívá.
Je také otázkou, do jaké míry vůbec veřejnost oceňuje svobodu program volně kopírovat a upravovat. Zvlášť pokud je stále tak velké množství proprietárních dat (software, ale i audio a video na různých výměnných sítích) běžně kopírováno i navzdory autorským zákonům. Váží si široká veřejnost toho, že těm, kteří o to mají zájem, je umožněno bez překážek celý systém studovat? Váží si veřejnost toho, že takový software je alespoň v určitém oboru pomocí chudým zemím? Zajímají tyto snahy o efektivnější využití počítačů vůbec někoho, nebo to je jen jakési hraní programátorů pro programátory?
Zatím se programátorům z celého světa podařilo vyvinout pod licencí svobodného softwaru celý kompletní operační systém spolu s mnoha aplikacemi, který se v posledních letech již stal reálnou konkurencí počítačovému gigantu v proprietárním softwaru – Microsoftu. Přesto stále ještě není známo žádné uspokojivé řešení financování vývoje svobodného softwaru, pokud nemá spoléhat pouze na dobrovolníky, neziskové organizace a speciální divize společností jinak produkujících proprietární software, jako tomu bylo doposud.
Tyto a další problémy se do budoucna může a nemusí podařit vyřešit. Je ale zajímavé pozorovat, že zde opravdu existuje nějaký vývoj. Lidé byli postaveni do situace, kdy je kopírování informací rázem pohádkově snadné a musí nyní hledat model, který jim umožní tuto novou schopnost využít.
Článek vznikl
ve spolupráci
s časopisem
Computer
a čerpá
z čísla 10/05.
