Před třiceti lety představil Intel první programovatelný mikroprocesor 4004. Jak už to bývá, ze zdánlivě bezvýznamného projektu se štěstím a postupným vývojem vyklubal hlavní směr Intelu i hybatel celého IT.
Procesor 4004 byl z dnešního pohledu směšným zařízením, které mohlo pohánět leda kalkulačku. A ono je to v podstatě i pravda. Intel získal v roce 1969 zakázku od japonské firmy Busicom na výrobu několika procesorů pro kalkulačky. Zadání spočívalo v procesorech několika různých parametrů a z hlediska nižších finálních nákladů bylo rozhodnuto, že se navrhne jen jeden procesor, který ale půjde programově upravit dle požadavků zákazníka. Procesor měl být vyvinut pouze pro Busicom, nikoli pro Intel samotný.
Intel se v té době specializoval na výrobu pamětí a nabídka na procesor přišla v rámci čipů pro celý počítač. Proto také měl být z hlediska úspory nákladů procesor umístěn ve standardním 16pinovém pouzdru, které se používalo pro paměti. Na vývoji 4004 pracovali tři inženýři: Ted Hoff, Stan Mazor a Federico Faggin. Faggin se připojil k týmu později a měl na svém kontě již třeba vývoj křemíkových bran tranzistorů, které nahradily v mnoha směrech horší hliníkové brány. Pochopitelně k vývoji procesoru nemohli použít dnešní výkonné počítače a tak se vývoj odehrával převážně na papíře. V roce 1971 bylo hotovo a celý komplet tvořily čtyři čipy: 4001 –paměť ROM, 4002 – paměť RAM, 4003 – vstupy a výstupy, 4004 – procesor.
4004 byl 4bitový procesor pracující na frekvenci 108 kHz (z dnešních měřítek tedy 0,108 MHz) schopný provádět matematické operace. Obsahoval 2300 tranzistorů. Jeho cena byla pod hranicí 100 dolarů.
Vzhledem k tomu, že od zadání v roce 69 do dokončení v roce 71 uběhla spousta vody a ceny kalkulaček šly dolů, Busicom se snažil stlačit původní cenu kontraktu dolů. Zde Intelu přálo štěstí, protože se mu podařilo něco podobného co Microsoftu s IBM. Dal Busicomu výrazně nižší cenu s tím, že bude moci sám prodávat tyto procesory mimo oblast kalkulaček. Busicom s tím souhlasil a bylo to.
V roce 1972 pak Intel připravil na základě podobného kontraktu pro firmu Datapoint, výrobce terminálů, na objednávku osmibitový procesor 8008. Datapoint pro tento procesor vyvinul instrukční sadu, která se pak později dostala až do x86. Datapoint totiž neměl nakonec na zaplacení 8008 prostředky a tak Intel dostal k procesoru plná práva včetně instrukční sady.
Výraznější přelom pak nastal v roce 1974, kdy Intel uvedl procesor 8080. to už se ale objevovaly i konkurenční procesory. Motorola měla kvalitní řadu 6800, velmi oblíbená byla i Z80 od Zilogu, na jejímž vývoji se podíleli i již zmíněný Federico Faggin a bývalý inženýr Busicomu Masatoshi Shima. Procesory této generace již mnozí z nás měli i ve svých prvních domácích počítačích, tedy spíše 6800 a Z80, čím tedy získal Intel svou dominanci? Dílem se na tom podílelo i to, že Intel vyráběl i ostatní komponenty počítače, byl tedy schopen vývojářům dodat kompletní počítač ze svých komponent, který byl v podstatě PC ještě před uvedení PC.
Pochopitelně největší podíl na dnešní pozici Intelu má IBM a její osobní počítač PC, uvedený v roce 1981. Zde se moc neví, že IBM pracovala paralelně na dvou projektech osobního počítače. Jeden byl vystavěný na platformě Intelu, ten druhý byl na Motorole. Kvůli zpožděním v rámci Motorola týmu nakonec vyhrál Intel. Pokud by se tedy motoroláci snažili trochu víc, mohli jsme teď mít všichni v osobních počítačích Motorolu a Apple by třeba používal Intel, kdo ví. A jak se nám tu vlastně objevila firma AMD? IBM chtěla po Intelu druhý zdroj pro výrobu procesorů, aby nebyla závislá na jediném výrobci. Intel se obrátil na AMD a podepsal s ní licenční dohodu na výrobu procesorů. Vlastně tak založil svého dnešního úhlavního konkurenta.
Před třiceti lety to vypadalo jako nenápadný výsledek snahy ušetřit něco nákladů. Intel měl v té době zcela jiné zaměření a procesory byly jen bokovkou. Historie je prostě nevypočitatelná a kdo ví, z jaké dnešní bokovky bude za třicet let nedílná součást našich životů.
Některá fakta čerpána ze ZDnetu.
