Internet zadarmo je krásná věc, ale bez peněz by Internet rychle zanikl. Jak ale platit za služby na něm poskytované a neodradit přitom zájemce? Perspektivní cestou se ukazují být tzv. mikroplatby. V USA jsou běžně využívány, u nás je teprve zkoušíme.
Tento článek vyšel v časopise Computer 1/01 dne 25. ledna 2001
Petr Sršeň: Internet zadarmo je krásná věc, ale bez peněz by Internet rychle zanikl. Jak ale platit za služby na něm poskytované a neodradit přitom zájemce? Perspektivní cestou se ukazují být tzv. mikroplatby. V USA jsou běžně využívány, u nás je teprve zkoušíme.
Internet je v ČR bezesporu na vysoké úrovni – až moc vysoké, na postkomunistickou zemi se všemi jejími problémy. Přitom neoceňuji ani tak počet uživatelů, jako obsahovou náplň. Máme k dispozici pět poskytovatelů Internetu zdarma, o čemž by si v takové Austrálii mohli nechat jen zdát. Máme řadu kvalitních zpravodajských serverů ze všech možných oblastí, nejen ze světa počítačů (i když ty stále logicky převažují). Máme i několik velmi slušných internetových obchodů.
Internetu, a nejen tomu českému, žel chybí plnohodnotné komerční využití potenciálu, jímž disponuje. Internet totiž funguje celkem úspěšně jako reklamní médium, i když stále nedoceněné. A to i přesto, že na něm existuje několik obřích elektronických obchodů, kterým mnohdy nemůže konkurovat žádný kamenný mega obchod, a to ani rozsahem zboží, ani cenami.
Navíc přes Internet je, respektive bude, možné distribuovat zábavu. Určitě jste už slyšeli pohádky o video nebo audio na přání (on-demand). Kdesi bude existovat server připomínající obrovskou videopůjčovnu, z níž si z pohodlí svého pokoje vyberete film a budete se dívat. Vše bude záležet jen na vás, vaší náladě, chuti a času. Anebo pojedete autem na dlouhou služební cestu, najednou dostanete chuť poslechnout si třeba kapelu Bee Gees. Nebude nic snazšího, než se z auta připojit k Internetu, vybrat si požadované skladby a pak jen poslouchat. Tyto služby však bude nutné z něčeho zaplatit. Zároveň je jasné, že za jeden „streamovaný“ poslech to nebude suma jako za hudbu uloženou na nosiči (např. CD). Spíše se bude jednat o nějakou malou částku, možná jen pár haléřů.
Jak je však zaplatit rychle, bezpečně a levně? Platba hotovostí je vyloučena. Dobírka taktéž, nelze ji uplatnit na služby, čili věc nehmotnou. Nevyhovuje ani bankovní převod, protože trvá dlouho a při častých platbách se prodražuje. Operace s kreditní kartou jsou komplikované a nemusí být bezpečné.
Řešení nese název mikroplatby. Měly by představovat bezpečný a rychlý způsob placení za drobné služby v řádech haléřů, korun, maximálně několika stokorun. Příklad s hudbou na přání je zatím daleká budoucnost, hlavně kvůli pomalé rychlosti Internetu. Existují ale situace, kde by se uplatnily mikroplatby už dnes. Jedním z budoucích modelů distribuce hudby je formát MP3 nebo jeho ekvivalenty. Hudebníci by svá díla prodávali přímo na svých webech, takže by odpadly náklady, které hudbu prodražují. Jednoduše byste si vybrali několik empétrojek, za každou autorovi zaplatili deset korun a skladby si stáhli nebo nechali vypálit na cédéčko. Tyto služby již v omezené míře fungují (např. Vltava.cz).
S prvním řešením mikroplateb přišla na americký Internet firma X.com v podobě služby PayPal. Ta funguje tak, že převedete na svůj PayPal účet určitý finanční obnos a s jeho pomocí potom platíte s tím, že se PayPal konto může automaticky „dobíjet“ penězi atd. Výhodou je, že můžete platit elektronickou cestou rychle a bezpečně malé i větší částky. Peníze posíláte a přijímáte pouhým zasláním/přijetím e-mailu s údaji o převodu. Sympatické na tom je, že se nikdo nikdy nedozví číslo vaší kreditní karty ani bankovního účtu a neexistuje jiná cesta, jak PayPal zneužít. Služba je zdarma (pro náročné existuje i premium program za mírné poplatky) a žije především z úroků. Protože mnoho uživatelů PayPalu si nechává peníze na svém účtu, provozovatel PayPalu je má v bance na jedné hromadě a dostává z nich zajímavé úroky. Zbytek příjmů tvoří poplatky za další služby a obchodní účty.
PayPal je v Americe velmi oblíbený a je využíván zejména pro platbu v internetových aukcích jako ebay.com především pro rychlé převedení peněz (není nutné čekat několik dní jako třeba u šeků, než se ověří, zda jsou kryty). Služba je to pěkná, bohužel dostupná jen v Americe a několika dalších zemích, samozřejmě vyjma ČR.
Podobná služba existuje i u nás, nicméně není určena primárně k mikroplatbám. Jmenuje se Juicepay. Složíte určitý obnos na účet u Citibanky a pomocí něj můžete utrácet na Internetu vcelku bezpečně. Nevýhodou je, že na něj musíte nejdříve přesunout určitý obnos peněz (a to spíše vyšší, protože pomocí Juicepay lze zatím nakupovat především zájezdy, letenky …). Ne každý si však může dovolit nechat někde „ležet“ deset, dvacet tisíc korun. A navíc službu podporuje málo obchodníků. Kladem služby Juicepay je ale určitě vysoká bezpečnost.
S velmi zajímavým a svým způsobem revolučním řešením přišla na trh v prosinci 2000 česká firma Villusion. Její projekt nese název I Like Q a zavádí virtuální měnu Q. Ta se snaží být ekvivalentem ke korunám a slouží primárně k mikroplatbám v prostředí Internetu, sekundárně také jako chytrý marketingový nástroj.
Q můžete získat dvěma způsoby. Buď je nasbírat na různých webech jako marketingové odměny za návštěvu webu, vyplnění ankety, koupi zboží … anebo prostým převodem korun na Q s tím, že výměnný kurz je 100 Q za 1 Kč. Q se chovají jako skutečné peníze, takže je lze v rámci systému převádět z účtu na účet, platit jimi atd. To vše zdarma. Jenom převod z Q na Kč bude již stát nějaký ten poplatek (pro banku). Jen pro informaci, veškeré peníze, které do systému I Like Q lidé vloží, budou na transparentním účtu firmy Villusion a účty jednotlivých uživatelů budou jeho abstraktními podúčty. Tvůrci I Like Q mají ambice dostat se časem i mimo Internet.
Na podporu svých Q otevřel Villusion server s elektronickými povídkami a knihami
(www.evidky.cz). Na něm najdete povídky známých českých literátů, jako jsou například Ondřej Neff nebo M. Viewegh. Povídky a knihy jsou distribuovány v dnes již standardním formátu PDF. Jako alespoň pasivní způsob ochrany před kopírováním mezi uživateli je do každé prodané knihy/povídky vloženo jméno čtenáře, který za ni zaplatil patřičný počet Q.
Zajímavý je i účetní aspekt Q. Jak vysvětlit finančnímu úřadu, kde se najednou objevilo 5 000 Kč? Vysvětlení, že jsem je vyměnil za pracně nastřádané Q, stačit nebude. Ale i na to ve Villusionu mysleli a vyřešili to.
Trochu do mikroplateb, ale více do marketingových nástrojů zasahuje také služba Fazole.cz. Byla spuštěna v polovině roku 2000 a jedná se o obdobu britského webu Beenz.com. Základní „měnou“ jsou fazole, které uživatel sbírá a při dosažení určitého počtu má obvykle nárok na slevu na nějaké zboží nebo přímo na zboží (to ale musí mít fazolí požehnaně).
Výhodou fazolí budiž to, že jsou relativně efektivnější než například reklamní pruhy. Fazole můžete přidělit návštěvníkovi za předem určenou akci (vyplnění dotazníku, nákup zboží, prosté otevření stránky). Má to však svá ale. Téměř neexistuje uživatel, který by fazole sbíral „jen mimochodem“. Buď o ně nemá zájem, nebo se naopak jedná o vášnivého farmáře, který bezmyšlenkovitě prohlíží Internet a hledá, kde by je mohl získat. Provozovatelé služby přiznávají, že tomu tak sice je, nicméně pokud prý má provozovatel kvalitní a zajímavý web, uživatel se na něj vrátí. V každém případě platí, že fazole jsou v jistém smyslu úspěšnější a levnější způsob propagace webu než klasické reklamní pruhy. Otázkou zůstává, jaký je jejich dlouhodobější účinek.
Shrnu-li problematiku mikroplateb na Internetu, můžeme říci, že se blýská na lepší časy. PayPal i I Like Q jsou dostatečnými důkazy. Důležité je, aby se k službám kladně postavili především uživatelé – na nich to vše závisí. PayPal již používá celá internetově gramotná Amerika. Horší to bude s masovým prosazením Q měny; českých surfařů je přece jenom méně než těch amerických. Navíc jsou v oblasti peněz velmi konzervativní.
Zajímavý pokus provedl známý spisovatel hororů
Stephen King. V loni začal psát povídku Rostlina (The Plant), kterou uveřejňoval pouze na svém webu a každou kapitolu prodával za symbolický 1 dolar. Projekt spustil s tím, že bude pokračovat, pokud onen dolar zaplatí minimálně 75 procent lidí ze všech, kteří si dílko stáhnou. Je překvapivé, že za povídku skutečně zaplatilo téměř 70 procent čtenářů.
Právě vyšlo
nové číslo
časopisu Computer.