Microsoft vám chce vyjít vstříc při nakupování na Internetu, je ovšem otázkou, zda na jeho pravidla přistoupíte vy a vyjdete mu vstříc také.
Jedním z vrcholů konference Informace pro 21. století, která proběhla na brněnském výstavišti ve dnech veletrhu Invex, byla bezesporu dvojprezentace pánů Václava Fischera (CK Fischer) a Rudy Kozaka (Compaq). Pan Fischer s lehkostí přednášel a uvolněně odpovídal na otázky z pléna. Pokud jste tam byli a pokud nemáte dokonalý vhled do problematiky platebních karet, mohla vámi snadno otřást jedna z jeho odpovědí, parafrázuji: „Platby pomocí platebních karet jsou pro nás příliš drahé, protože karetní společnosti chtějí pět procent.“
Možná jste nikdy nepřemýšleli o tom, co se děje, když v prodejně platíte kreditní kartou, ale zamyslete se nad tím, je to pozoruhodný námět… zdánlivě nic neplatíte, ale obchodník platí... hodně. Nepřipadá vám to děsivé? Velká část českých obchodů dává jen tak pro nic za nic (alespoň na první pohled) dvacetinu svého příjmu z nejbonitnějších klientů několika málo firmám poskytujícím kreditní a debetní karty – a zejména těm z nich, které mají jako eso v rukávu velké množství zákazníků.
Patříte-li také k nám postihnutým (vzpomínáte na půvabný příběh Mr.Beana?) platebními kartami, jistě tušíte, o čem mluvím – tlak umíme my zákazníci vyvinout velký, dnes už ano: „Vy ještě neberete tyto karty? Prosím vás, kde najdu nejbližší obchod, ve kterém je berou?“ Pokud je nás na jedné lodi hodně, třese se před naší silou nejeden srdnatý kapitalista. (No dobře, střední Evropa je střední Evropa...)
Peníze do ruky, peníze z ruky... Jedna transakce přes několik databází, pár bajtů se mihne po síti, několik procesorových taktů... až nesnesitelně lehko naskakují peníze na účtu zprostředkovatele. Ne – taková pohádka to zase není, je zde značné riziko a náklady např. na reklamu jsou enormní. Oněch pět procent platí jenom menší obchodníci a jenom v České republice, která je pro transakční firmy rizikovou oblastí. V USA jde spíše o procenta dvě a i ta CK Fischer má nakonec smluvenu nižší sazbu. Ale ani dvě procenta nejsou málo.
Internetovými dráty se snadno šíří ledacos, v posledních letech také svůdná vůně peněz. Společnosti podnikající v oboru informačních technologií netrpí rýmou a Microsoft patří k těm se čtyřmi nosními dírkami.
Nejste-li vývojáři pracující s microsoftími technologiemi, mohla vám uniknout nedávná přednáška Steve Ballmera v San Franciscu pro vývojáře. Byla přednesena vojákům, ale adresována generálům – Ballmer hovořil strategicky, hovořil o směrech, kterými se Microsoft hodlá ubírat v blízké budoucnosti. Budoucnost Internetu třetí generace patří podle Ballmera gigantickým službám – tzv. Mega-services.
Možná nejste vývojáři, ale používáte poštovní službu Microsoft HotMail – pak vám jistě neunikla jiná věc: Přihlašujete se a hlavně odhlašujete už nikoliv přímo z HotMailu, ale z Passportu.
Microsoft Passport je první microsoftí inkarnací této Ballmerovy (ale nejen jeho) vize. Princip je nesmírně jednoduchý: Vaše soukromá data jsou uložena na serveru služby, z něhož si je mohou – na základě vašeho svolení – vzít jiné servery. Konec s věčným vyplňováním stále stejných osobních údajů do formulářů! Vyplníte je jednou a pak se už přihlašujete pouze jménem a heslem – které si ostatně může pamatovat zase prohlížeč. Služba Passport vás autorizuje a identifikuje pro hostitelský server. Neplatíte nic – zkušenost přece říká, že ochotněji a víc zaplatí prodejce. Tedy pokud mu nic jiného nezbývá. Microsoft plánuje měsíční paušální platby, ale někteří analytici tvrdí, že jeho skrývanou touhou je ve skutečnosti zpoplatnit transakce. Rozhodující bude, zda se podaří vytvořit kritickou masu uživatelů.
Zatímco Passport („pas“) běží od jara, přinejmenším na HotMailu, jeho přirozené rozšíření Passport Wallet („náprsní taška“) odstartuje v pondělí. S vašimi osobními údaji (ne, nelekejte se, jde jenom o pár základních informací, jako je poštovní adresa nebo pohlaví) bude možné ukládat ještě stručné informace o vašich platebních kartách. Mělo by to fungovat se všemi těmi kartami, které nevyžadují PIN. Na serveru podporujícím Microsoft Passport zadáte Passport jméno a heslo, z náprsní tašky vytáhnete několika málo kliknutími myši kartu a – zaplatíte. To je vše. Nevadí, že jste tu nikdy předtím nebyli – server je registrován v síti Passport a to by podle představ Microsoftu mělo vzbudit vaši důvěru. Bez vašeho souhlasu ostatně vaše údaje (natož peníze) prodejce nedostane.
Vidíte zádrhel? Jistě ho vidíte a nejste sami. Bezpečnostní potíže, které postihly HotMail, vrhly v očích mnoha síťoobčanů vážný stín i na spolupracující Passport – jakkoliv Microsoft tvrdí, že s ním neměly nic společného. To může ohrozit celý záměr. Ohrozí?
Uvidíme.