Hovoří se o částce deset miliard dolarů. Proč softwarový obr rozdává peníze, které má v bance, svým akcionářům? Stane-li se to pravidlem, pak je zřejmé, že firma podstatně mění způsob podnikání a dává najevo, že období velkého růstu je už za námi.
Zda Microsoft vyplatí nebo nevyplatí dividendu, se zřejmě skoro nikoho z nás nedotkne: jak se říká, chleba levnější, nebude, a Windows také ne. Z tohoto pohledu by jinak mimořádný krok firmy téměř nestál za komentář, nicméně signalizuje, alespoň podle některých finančních komentátorů, významný přelom v podnikání firmy. Zjednodušeně řečeno: Microsoft už sám neočekává, že poroste tak rychle jako v minulosti, či dokonce cítí obavu z budoucího vývoje v oblasti příjmů z hlavních „dojných krav“ – Windows a Office. I když tato úvaha je značně spekulační, je podepřena i prohlášením Steve Ballmera z 8. července, když hovořil o změně akciové motivace zaměstnanců – z tzv. opcí na akcie (stock options) k podmíněnému přidělování akcií (restricted shares).
Tato hra s akciemi – a věštění z ní – si zaslouží bližší vysvětlení, už proto, že se jedná o velmi zajímavý jev, který je součástí „fungování kapitalismu“, a který ostatně dříve nebo později čeká i zaměstnance domácích firem, jakmile se ČR více integruje do Evropy a když budou moci naši lidé bez problémů investovat do akcií na hlavních evropských burzách.
Stock option znamená, že zaměstnanec získává, například již příchodem do firmy (tj. často v rámci nalákání špičkového pracovníka) právo koupit akcie firmy za určitou cenu, během několika let. To nevypadá zrovna lákavě, ale opak je pravdou. V minulých deseti letech akcie technologických firem vytrvale a silně rostly; pokud zaměstnanec dostal opce k nákupu např. 10 000 akcií po deseti dolarech za kus, v době nástupu byl kurs 8 dolarů, za rok 12, za další 20 atd., pak se jednalo o velmi silnou motivaci. Zaměstnanec navíc, přesně vzato, nemusel v okamžiku, kdy se rozhodl opci využít, ani nic kupovat – prostě ji jen uplatnil (execute), tj. inkasoval rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou, koupil a hned prodal. Tento mechanismus je motivační v době růstu firmy a ceny jejích akcií, a je dobře známé, že zaměstnanci, kteří mají stále před očima rostoucí kurs svých akcií, kteří „vydělávají i ve spánku“ obětují za zaměstnavatele duši. Nicméně v okamžiku, kdy kurs akcií poklesne (jak se stalo v letech 2001-2002), se jedná spíše o kontraproduktivní věc: k čemu je vám opce s exekuční cenou 30 dolarů za kus, když aktuální kurs je 2,50? Zaměstnanec nadává, že se burza chová divně a sráží kurs dolů, i když se firmě daří. Jenomže už nedodá, že burza se chovala divně i před několika lety, když hnala kurs prudce nahoru, zatímco firmě se tehdy nedařilo nic moc.
Síla opcí je v tom, že „ty vyhraješ, když my vyhrajeme“: když jdou akcie nahoru, je z čeho rozdávat, když vyhrávají hlavní akcionáři, rádi hodí drobty těm malým. Jenomže dnes se ukazuje také její slabina: ve skutečnosti to není žádná rozumná motivace, protože motivace musí být postavena na tom, co může daný pracovník ovlivnit.
Proto se v poslední době stále častěji uplatňují restricted shares: zaměstnanec obdrží akcie zdarma (takže „vždycky vydělá“), pouze musí splnit určitou podmínku – například splnit výkonnostní cíle nebo pracovat u firmy nějakou dobu. Restricted shares mají větší motivační logiku, protože jejich udělení je spojeno bezprostředně s činností daného zaměstnance; pro firmu příliš výhodné ovšem nejsou, protože společnost tak rozdává své „tělo“, i když se jí nedaří.
Z podobného soudku jsou ale také dividendy. Akcionáři společnosti chtějí pochopitelně něco z akcií mít, a u Microsoftu to platí stejně tak pro Billa Gatese (v současnosti mu patří asi 11 % akcií, tj. jeho dřívější pětinový podíl výrazně poklesl) jako pro drobného zaměstnance nebo jako pro velký kalifornský fond, který má ve vlastnictví milióny akcií společnosti. A to je buď růst cen akcií, růst jejich hodnoty, takže vlastník může těžit z toho, že je později výhodně, se ziskem prodá, nebo že firma vyplácí dividendu – pravidelně určitou (proměnlivou) částku na každou akcii v závislosti na hospodářských výsledcích a rozhodnutí správní rady a managementu.
Po delší odbočce se dostáváme zpět k Microsoftu. Pokud firma začne vyplácet značné dividendy, což předtím nikdy nedělala, a změní motivace z opcí na přidělování akcií, znamená to podle finančních analytiků jen jediné: společnost samotná (a její správní rada) již nevěří, že firmu čeká, alespoň v nejbližších letech, výrazný růst (který by se odrazil v růstu ceny akcií). Společnost se stává „jen“ továrnou na peníze, i po velmi dlouhou dobu, kurs akcií bude tudíž spíše stagnovat, a proto je nutné motivaci akcionářů takto pozměnit. Superdividenda ve výši 10 miliard dolarů je největší, jakou kdy jaká společnost jednorázově vyplatila svým akcionářům. Pokud bude skutečně vyplacena, je učebnicovým příkladem: Microsoft má v bance 43 miliard dolarů – celou šestinu své tržní hodnoty má dnes v hotových penězích. Akcionáři usoudili, že mají pro tyto peníze lepší využití než Microsoft (jsou schopni je výhodněji investovat), a proto usilují o jejich vyplácení.
Hrozí Microsoftu skutečně zpomalení růstu tržeb i zisku, nebo dokonce pokles těchto hodnot? Je známé, že většina tržeb a naprostá většina zisku (téměř 90 %) ze dvou produktů: z Windows a z Office. Stejně tak je ale známé, že bude velmi těžké z těchto dvou produktů získat v budoucnu více peněz než nyní, protože: a) současné verze jsou kvalitní a uživatelům „vydrží“, b) trh je nasycen, počet osobních počítačů v užívání roste pomaleji než jindy (něco se jistě dá docílit snižováním míry pirátství), c) upgradeovací cyklus, jak u hardware, tak u software, se stále prodlužuje a bude prodlužovat, d) dramaticky zvýšit ceny není možné, e) Linux a free Office balíky jsou silnou hrozbou a alternativou. Nehrozí, že by příjmy z těchto dvou hlavních produktů vyschly nebo rychle klesaly: za vyspělé, spolehlivé a kvalitní produkty, mezi které oba patří, ať se to komu líbí nebo ne, budou zejména firemní zákazníci platit. Budou se ale velmi bránit platit za produkty „udržovací“ poplatky: to, co je akceptováno (byť se skřípěním zubů) u podnikových informačních systémů, nechtějí zákazníci přijmout u stolních operačních systémů a kancelářské aplikace. Microsoft jistě může zvýšit o něco úspory vlastními úsporami (marketing, vývoj), ale jen v omezené míře – podnikání stojí nejdříve na tržbách a až potom na šetření.
Firma tak musí hledat zdroje příjmů a zisku jinde, ale je dost nepravděpodobné, že by se brzy objevil podobně velký a spolehlivě meloucí strojek na peníze jako je tomu u Office: nejblíže jsou tomu serverová řešení (server, web server, databáze atd.), ale konkurence, jako je IBM, Oracle, Sun nebo BEA se nenechá snadno odstavit. A u všech ostatních oblastech ještě Microsoft nedosáhl ani ziskovosti, takže nějaké miliardy jsou daleko za obzorem. Jakoby Microsoft dosáhl „dospělého věku“, ve kterém se už podniká jinak než v mládí.
