Zakladatel samozřejmě firmu neopouští, ale předává podstatně větší pravomoci svému dlouholetému souputníkovi, Kevinu Rollinsovi.
Dvě veleúspěšné počítačové firmy, Microsoft a Dell, mají společnou jednu pozoruhodnou, neobvyklou věc: jsou v podstatě „dvouhlavé“, o vedení se stará tandem nejvyšších manažerů, jejichž pozice je víceméně rovnoprávná, jeden není nadřízen druhému. Tak jako u Microsoftu bylo až poměrně donedávna jen znalcům jasné, že vedle známého Billa Gatese je stejně významným „maršálem“ ve společnosti i Steve Ballmer, i u Dellu jen insideři vědí, že existuje také nějaký Kevin Rollins, jehož činnost se už několik let významem vyrovná Dellovi. A stejně jako Gates u Microsoftu se i Michael Dell rozhodl plánovaně a „dobrovolně“ (u Microsoftu byl údajně tlak akcionářů vyšší) poněkud poodstoupit a pustit svého kolegu do první pozice.
Plánovaný přechod nastane v červenci – Rollins, který už slučuje funkce prezidenta a operačního ředitele (COO), převezme i funkci nejvyšší, tj. generálního (výkonného) ředitele (CEO). Michaelu Dellovi zůstane funkce předsedy představenstva (chairman). A stejně jako u Microsoftu je tato změna v podstatě uznáním současného stavu – tak jako u Microsoftu bylo veřejným tajemstvím, že firmu ve skutečnosti (prakticky od začátku) řídí Ballmer, i u Dellu byl skutečným ředitelem firmy několik posledních let právě Rollins.
Ještě jedna podobnost s Microsoftem: i Michael Dell sám sebe označuje za „technologa“ firmy, zatímco Rollins je businessman. V tandemu Gates-Ballmer je to stejné, u Dellu to ale udiví: zatímco Bill Gates skutečně je programátor, u Michaela Della je zažitý názor, že to je především obchodník – ostatně úspěch firmy je postaven na schopnosti dělat obchod lépe než ostatní, nikoli na nějakých výlučných technologiích.
Dvouhlavé vedení je nestandardní: v naprosté většině firem je jednoznačně vrchní vedení soustředěno do rukou jednoho člověka. Zdůvodnění je, že jen jeden člověk může skutečně rozhodovat a udávat směr, a v úspěšné praxi nejvyšších manažerů hraje velice důležitou roli jejich soutěživost. Ta jim umožňuje porážet konkurenty, ale vede často také k nežádoucím důsledkům uvnitř firmy – šéf si buduje mocenskou pozici a odstraňuje z cesty ty, kteří mu oponují.
Příklad Microsoftu a Dellu (v menší míře to platí i o tandemu Barrett-Ottelini u Intelu) ale ukazuje, že to jde i opačně, a příklad je o to inspirativnější, že všechny zmíněné firmy jsou lídry, kteří přinejmenším slušně válcují svou hierarchicky řízenou konkurenci. Vznik dvouhlavé struktury, jak u Dellu, tak Microsoftu, ale byl také umožněn ještě jedním faktorem: oba šéfové, kteří se dobrovolně vzdávají nejvyšších postů, jsou současně významnými akcionáři a jsou takříkajíc „za vodou“ – v jejich pozici je tedy poměrně logické přenechat každodenní dřinu někomu jinému, a díky svému akcionářskému postavení vlastně rozhodující pozici neopouštějí.
Oba nejvyšší šéfové Dellu, kteří spolu podle vlastních slov „sdílejí jednu kancelář“ (což může být chápáno spíše obrazně) si v budoucnu ještě více rozdělí činnosti. Zatímco Rollins bude zodpovědný za „údržbu“, tj. aby firma i nadále co nejvíce vydělávala, Michael Dell v sobě nezapře podnikatelského ducha (je mu ostatně teprve 39 let, Rollins je o 12 let starší) a chce se soustředit na rozvoj v nových oblastech. V jakých to má být, zatím firemní zdroje neupřesňují, a ani nezávislí analytici si nejsou jistí: možností je totiž mnoho.
Dell podnikl v poslední době několik výletů do oblasti spotřební elektroniky, kapesních počítačů, počítačových periferií a zřejmě začíná i více investovat do vývoje, což mu bylo dříve téměř cizí. V žádné z těchto oblastí ale Dell nedosáhl skvělých úspěchů, spíše udělal první krok a rozhlíží se, co dál. Michael Dell tedy má na výběr, kam napře svoje podnikatelské oko a miliardu dolarů, kterou jeho firma každoročně vydělává – tipnul bych si, že by mohlo jít právě o onu spotřební elektroniku.
