Rada ČR pro rozhlasové a televizní vysílání předložila Parlamentu výroční zprávu, ve které vybízí k regulaci internetu.
Rada zařadila do své výroční zprávy kapitolu o regulaci internetu, která by se dala rozdělit na dvě části: v té první Rada poukazuje na dva závažné problémy internetu, v druhé pak vybízí k jejich řešení.
Rada neříká nic nového, o tom, že internet slouží mezinárodnímu organizovanému zločinu (obchod s bílým masem, dětská pornografie a pedofílie, terorismus ad.), že slouží k praní špinavých peněz a daňovým únikům, porušují se tu autorská práva, šíří cílené dezinformace, to jsou všechno stesky omleté už bezpočtukrát. Snad poprvé však nějaký český úřad jasně formuloval výzvu k řešení problémů.
Většinu ilegálních činů, k nimž je internet zneužíván, lze postihovat podle již platné legislativy, ale jak Rada připomíná – chybí tu politická vůle, která by postrčila represivní složky. Jinde za hranicemi na tom nejsou o mnoho lépe, ale zatímco jinde probíhá diskuse o problémech, v Česku jakoby žádné neexistovaly. Přitom se na české internetové servery stahuje obsah, jehož šíření je jinde stíháno, a čeští programátoři na vývoz vyvíjejí aplikace, jejichž provozování není povoleno ani v ČR. Zájem mafií o naši zemi stoupá především kvůli zvyšující se konektivitě, o které se zemím třetího světa, kam se obvykle uchylují, zatím může jen zdát.
V současné době odpovídá za obsah šířený po internetu pouze jeho původce, sílí ovšem tlaky, aby zákon postihoval nejen původce, ale poskytovatele služeb internetu (ISP), kteří šíření takového obsahu nebrání. Příkladem z poslední doby může být třeba návrh zákona ve státě Pennsylvania, podle kterého budou ISP nuceni zamezit šíření například dětské pornografie. A abychom nechodili daleko, tak v Německu může být postihován i ten, kdo ilegální obsah na internetu sleduje. Známý je také případ z loňského roku, kdy španělská policie vytvořila pedofilní server, aby snáze odhalila pedofily aktivní na Síti.
Regulaci si ovšem nezaslouží jen kriminalita na internetu. Na internetová média, ať jde už streamované radio, televizi, nebo i magazíny, jako je Živě, se nevztahují zákony o sdělovacích prostředcích, tisku a vysílání. Neexistuje tu ani registrace, média nepodléhají licencím ani veřejnému dohledu. Takže pokud je v časopisu pro mládež zakázáno tisknout reklamu na alkohol a cigarety, pak na internetovém serveru můžete cigarety nabízet třeba nemluvňatům.
Tlak na regulaci internetu se neustále střetává s obavami o ochranu lidských práv a svobod. Nejčastějšími odpůrci regulací jsou novináři, studenti a knihovníci. Přesto se domnívám, že by na internet měla být uplatňována stejná pravidla, jaká platí i v jiných oblastech lidské činnosti. Zatím se internetem zabývá jeden specializovaný tým policie ČR, ÚVIS a ÚOOÚ a ČTÚ, občas i Rada pro reklamu – avšak dohledem nad obsahem se žádný z úřadů nezabývá. Je proto logické (a v zahraničí běžné – třeba v Austrálii internet reguluje Australian Broadcasting Authority), aby nad internetem bděla i Rada pro vysílání. Otázkou diskuse by tedy nemělo být, zda regulovat, ale co regulovat, jak a kdo by měl být tím regulátorem.
