Profi digitální fotoaparáty na bázi kinofilmových zrcadlovek trpí jevem označovaným jako zúžení ohniskové vzdálenosti. Nenechte se zmást, problém se má trochu jinak.
V prospektech výrobců profesionálních digitálních fotoaparátů, které jsou postavené na tělech neméně profesionálních kinofilmových zrcadlovek můžeme číst koeficienty násobku ohniskové vzdálenosti objektivů. Čísla pohybující se průměrně kolem 1,5 nám mají říkat, kolikrát je třeba násobit ohniskovou vzdálenost objektivu, abychom dostali hodnotu odpovídající velikosti snímacího čipu. To je pochopitelné, jestliže jsou snímače menší než kinofilmové políčko, musí nutně docházet k odlišnému zobrazení. Zde je všechno v pořádku, ovšem až na jeden pojem - násobení ohniskové vzdálenosti.
Zamyslíme-li se nad zmíněnou formulací, musíme nutně nabýt přesvědčení, že je nesmyslná. Čistě teoreticky by se sice dalo původní ohnisko přepočítat na základě „nové“ velikosti obrazového políčka, ale musíme vycházet z faktu, že používáme optiku, která byla primárně navržená pro kinofilm a pro tuto velikost byla také optimalizovaná. Ve hře je totiž několik dalších faktorů. Je zde perspektiva zobrazení, která je pro každou ohniskovou vzdálenost jiná. Musíme si uvědomit, že různá ohniska se nepoužívají jen pro jejich obrazový úhel jako takový, ale také pro kreativní zdůraznění perspektivy pohledu fotografa. Podobná situace nastává s hloubkou ostrosti jednotlivých objektivů. Nezanedbatelné jsou optické vady charakteru sférického zkreslení. Tyto parametry jsou pro každý určitý objektiv pevně dané a velikost snímače je nemůže ovlivnit. Z uvedeného tedy vyplývá, že ve skutečnosti nejde o zvýšení ohniskové vzdálenosti ale o zmenšení obrazového úhlu, jinak řečeno - výřez. A to je podstatný rozdíl.
Tato skutečnost je každopádně na jednu stranu nepříjemná, protože přijít díky menšímu obrazovému políčku o velký kus záběru není zrovna milé. „Širokáče“ navíc patří k nejdražším objektivům, tudíž o to více tento fakt bolí. Jsou zde ale také pozitivní přínosy, logicky u fotografů používajících „dlouhá skla“. Tam, kde dříve bylo třeba objektivu o ohniskové vzdálenosti 500 mm, stačí nyní 300 mm. Z ořezu obrazového pole vyplývají i jiné výhody. Vzhledem k tomu, že se využívá víceméně jen střed záběru objektivu, lze pro digitální zrcadlovky teoreticky nasadit i levnější optiku. Myslím tím objektivy, které trpí vinětací, sníženou ostrostí v okrajích nebo obojím dohromady. Problémové partie se oříznou a pro snímek se využije to lepší, co je daný objektiv schopný poskytnout.
V každém případě bychom současnou situaci měli brát jako jistou přechodnou vývojovou etapu. Do budoucna lze v oblasti profesionální digitální fotografie očekávat snímací čipy kopírující velikost kinofilmového políčka, kde uvedené problémy budou minulostí. Koneckonců první vlaštovka jménem Contax N Digital by se měl už brzy objevit.