Pohled z očí do očí jako projev upřímnosti je ryze lidský vynález. Zvířata vnímají pohled z očí do očí jako hrozbu. Výjimku z tohoto pravidla představuje pes. Toho jsme během desetiletí společného života vyšlechtili tak, že pohled do čí se svým pánem vnímá ryze lidsky – tedy jako projev přátelství. Mezi sebou ale berou i psi pohled z očí do očí jako hrozbu. V tom nezapřou své vlčí předky.
Pohledu z očí do očí má na člověka pozoruhodné účinky. V mozku se při něm produkuje dopamin a ten pak zpětně působí na mozek a jeho aktivity. Tímto způsobem se například hned po porodu upevňuje citové pouto mezi matkou a jejím dítětem. Podobně navazují vzájemnou citovou vazbu i milenci. I tam je pohled z očí do očí spojován se zvýšením produkce dopaminu v mozku.
Pes se do téhle pohledové komunikace „naboural“. Při pohledu z očí do očí se uvolňuje dopamin v mozku jak člověku, tak i psovi. Proto dokáže člověk navázat se psem „opravdové přátelství“ a někteří lidé dokonce vymění člověčí kamarády nebo rodinu za vztah s čtyřnohým přítelem.
Nejnovější výzkumy však dokazují, že pohled z očí do očí může být pouhá iluze. Necháme se snadno ošálit a jako vysoce upřímný pohled z očí do očí hodnotíme i situace, kdy se nám ten druhý dívá na ústa nebo třeba na ucho.
Ústa nebo oči – je to jedno
Silný „oční kontakt“ je v západní kultuře považován za klíčový prvek mimoslovní komunikace. Faktem ale zůstává, že některým lidem činí pohled od očí cizím lidem velké problémy. Zdaleka to neznamená, že jsou neupřímní či mají nějaké postranní úmysly. Mnozí jsou jen stydliví a z takových kontaktů mají prostě obavy.
Australský tým psychologů pod vedením Rubena Phillipse z Edith Cowan University v Perthu se vybavil speciálními brýlemi, které dovolují velmi přesně sledovat pohyb očí. Následně si pak vědci čtyři minuty povídali s naverbovanými dobrovolníky.
Polovině dobrovolníků se dívali po většinu času přímo do očí. Druhé polovině se zcela cíleně koukali jen na ústa. Kontrolu nad svým pohledem si udržovali pomocí speciálních brýlí. Na konci experimentu pak dobrovolníci hodnotili „kvalitu“ rozhovoru. Měli určit, jak byl rozhovor příjemný a kromě jiného i to, jak moc se jim jejich protějšek díval zpříma do očí.
Výsledek překvapil. Stejnou míru očního kontaktu během rozhovoru hlásily obě skupiny dobrovolníků, tedy i ti, kterým se vědci dívali jen a jen na ústa. Phillips a jeho spolupracovníci došli k závěru, že i když se ze všech sil snažíme zjistit, jestli se nám náš protějšek dívá přímo do očí, nedokážeme to určit s dostatečnou přesností a spolehlivostí.
A závěrem Phillipsova rada těm, kteří se nechtějí dívat druhým do očí nebo to z nějakého důvodu nedokážou: Dívejte se svému protějšku někam do blízkého okolí hlavy. Nemá šanci to poznat a bude mít pocit upřímného očního kontaktu.
Pramen: Perception, Titulní foto: Jineshpanchal, CC BY-SA 4.0
