Parlament České republiky by měl zvážit, jaké kroky může učinit, aby přispěl k rozvoji Internetu a...
Parlament České republiky by měl zvážit, jaké kroky může učinit, aby přispěl k rozvoji Internetu a informačních technologií v ČR jako jedné z konkurenčních výhod příští generace pro zítřek. Parlamentní iniciativa pro Internet a informační technologie byla vytvořena proto, aby poskytla odborné a informační zázemí pro včasnou a uváženou tvorbu těchto rozhodnutí.
Za úspěch dosavadních aktivit lze považovat rostoucí potřebu zájmu státu o IT, která je pociťována jak členy parlamentu ČR, tak osobnostmi z oblasti IT – publicisty, manažery českých i zahraničních společností, a proto tato potřeba vedla během podzimu 1997 ke vzniku zárodku Parlamentní iniciativy pro Internet a informační technologie. Podle jejích zakladatelů, mezi které patří kromě publicistů, redaktorů, poslankyně PSP ČR Jany Marcové a soudního znalce Vladimíra Smejkala, též zástupci některých významných firem z oblasti IT.
Legislativní problémy jsou asi největším problémem
Sem patří např. spamming, tj. nevyžádaná reklamní pošta, zasílaná e-mailem, ochrana soukromí, daná zákonem 256/1992 Sb. o ochraně osobních údajů a informačních systémech – u nás se situace velmi liší např. od západní Evropy, kde se zneužití osobních dat pokládá za poměrně závažný trestný čin a proto je pro náš vstup zapotřebí novela tohoto zákona a zřízení nezávislého orgánu, který bude na jeho dodržování dohlížet. Snaha o cenzuru obsahu na Internetu je technicky neschůdná, a proto by zde měla být úlohou státu spíše osvěta.
Softwarové pirátství lze rozdělit na dva druhy – neoprávněné užívání nelegálně získaného (načerno okopírovaného) softwaru: zde lze ještě dále rozlišit, zda jde o užívání pro ryze soukromou potřebu (teoreticky nezákonné, v praxi však tolerovatelné – není to pravda, viz § 15 Autorského zákona), anebo v rámci výdělečné činnosti (podnikám s pomocí takto nelegálně získaných programů); druhým je pak pirátská výroba a prodej kopií, analogická např. pirátské výrobě hudebních nosičů (nahrávám z CD kazety ve velkém a prodávám je).
Problém příslušnosti a mezinárodní dohody – Internet svou podstatou zcela ignoruje státní hranice. Podle zákonů které země, před jakým soudem, se má řešit případ dětské pornografie, když konkrétní obrázkové souboru jsou umístěny na serveru v Dánsku a italským poskytovatelem služeb dávány do oběhu uživatelům v ČR? Zde je jediným řešením právní úprava pomocí mezinárodního práva. Nejde přitom o bezprecedentní situaci, protože podobně jsou řešeny např. mezinárodní dohody o rozhlasovém a televizním vysílání.
Soumrak nad Úřadem pro SIS?
Konzultační skupina se během dosavadních diskusí shodla na tom, že naprosto nepřijatelný je stále se opakující návrh, aby se tímto orgánem stal Úřad pro Státní informační systém, vedený Igorem Němcem, protože ten, kdo řídí výstavbu systému (a v tomto případě navíc zřejmě i připravuje projekt), sotva může být u tak rozsáhlého a citlivého kroku zároveň jeho provozovatelem, neboť jde o zřetelný konflikt zájmů a naprosto jednoznačně nemůže sám na sebe dohlížet. Zde je jen s podivem, že totéž nenapadlo některé členy Konzultační skupiny o nich samých, protože si lze stěží představit, jak zástupce významné firmy z oblasti IT, která je členem Konzultační skupiny, dodává své produkty, bude hlasovat pro konkurenční řešení, byť by bylo sebelepší. Anebo je to napadlo a cudně se k této myšlence nehlásí; v každém případě je vůbec dobré, že podobné aktivity vůbec někdo burcuje.
Lze zhojit bolavou patu firemních ekonomů?
Pravidla pro odpisy základních prostředků podle zákona o daních z příjmů jsou významnou brzdou investic do informačních technologií jako nástroje produktivity a konkurenceschopnosti. Podle tohoto zákona totiž činí lhůta pro účetní odpis hardwaru i softwaru (je-li základním prostředkem, tj. v ceně nad 20 tisíc Kč) čtyři roky. Za dobu, po níž je tato technika morálně zastaralá, se však dnes pokládá cca 18 měsíců, maximálně dva roky. Podnikatelský subjekt, který se snaží obměňovat svou techniku, aby byla na výši doby (a vyhovovala stále rostoucím požadavkům na výkon počítačů), je proto daňově citelně znevýhodněn. Zkrácení doby odpisů na dva roky by proto bylo mnohem realističtější, oživilo by tempo investic do IT a zkvalitnilo technické vybavení českých podniků.
Elektronický obchod má u nás nejrozsáhlejší legislativní mezery
Má-li se stát Internet prostorem živého obchodování, pak potřebuje řadu právních úprav poskytujících takovému obchodování jistotu a řád. Mezi hlavní dílčí problémy patří:
Elektronické peníze (jak vybudovat elektronické ekvivalenty platné měny, jak převádět "obyčejné" peníze na elektronické a naopak); elektronické dokumenty (objednávky, faktury, platební příkazy, smlouvy ...) – je nutno najít technické i právní cesty, jak je postavit na stejnou úroveň dokumentům papírovým, to znamená zejména zaručit platnost tzv. digitálního podpisu.
Uzavírání závazkových vztahů prostřednictvím Internetu a jiných telekomunikačních služeb, tj. zakotvení duality pro vznik, určitost, platnost, dokazatelnost atd. závazkových vztahů, uzavřených prostřednictvím Internetu a jiných telekomunikačních služeb, řešení problémů teritoriality.
Daňové aspekty obchodování prostřednictvím Internetu a jiných telekomunikačních služeb – vládní politika vzhledem ke kryptografickým nástrojům, certifikace zabezpečovacích zařízení pro telekomunikační služby v soukromém sektoru, zákon o digitálním podpisu a certifikačních autoritách veřejných klíčů ...
Digitální podpis a kryptografie
Současné technické prostředky (tzv. kryptografie s veřejným klíčem) již umožňují zaručit, že jakýkoliv elektronický dokument je pravý, tj. že pochází skutečně od toho, kým je podepsán, a že nebyl neautorizovaně upraven, tj. že došel k příjemci přesně v té podobě, v jaké jej odesílatel poslal. Míra této záruky je dokonce mnohem vyšší, než u klasických papírových dokumentů. Souhrn technik, zaručujících pravost a nezfalšovanost dokumentu, se říká digitální podpis. Bylo by proto velmi žádoucí, aby dokumenty, opatřené digitálním podpisem, byly pokládány za stejně právně průkazné, jako náležité dokumenty papírové.
Rozvoj elektronické komerce je nemyslitelný, aniž by se do běžného užívání dostaly velmi silné kryptografické prostředky; zde však vzniká riziko jejich zneužití při organizovaném zločinu, kdy lze vést komunikaci použitím stejných prostředků, kterou žádný odposlech nenaruší ani nevyluští. Podle amerických zkušeností se zdá, že je třeba přistoupit k tzv. zákonné úschově klíčů. Ta ve Spojených státech funguje tak, že uživatel šifrovaného provozu musí šifrový klíč uložit, rozdělený na dvě nezávislé a samostatně nepoužitelné části, u dvou vládou pověřených organizací. Ty je na základě soudního příkazu mohou vydat, takže např. utajená komunikace organizovaného zločinu může být zpětně rozluštěna.
Naše státní orgány jsou stále nepřijatelně tajemné
Právem občanů na informace se rozumí především povinnost státních orgánů poskytovat informace veřejnosti. V ČR je právo na informace deklarováno Listinou základních práv a svobod. Potíž spočívá především v tom, že v ČR dosud nemáme specializovaný zákon o právu občanů na informace, resp. o povinnosti úřadů tyto informace poskytovat. Pokud se chce úřad vyhnout plnění své ústavní povinnosti a poskytovat informace, téměř vždy se mu to povede, neboť soudní cesta je pro jednotlivce příliš nákladná i zdlouhavá. Proto také Konzultační skupina podporuje současnou iniciativu skupiny poslanců, kteří předložili návrh zákona řešícího tento problém.
Hamburgery jsme se naučili, zákony nikoliv
Jinak je tomu opět pro srovnání ve Spojených státech – severoamerické státní orgány jsou povinny poskytovat občanům všechny informace s výjimkou těch, u nichž to jasně stanoví zákon (nevymezuje se tedy, co občan vědět smí, ale co vědět nesmí). K informacím vyňatým z této povinnosti patří např. veškeré údaje CIA, některé údaje FBI, informace klasifikované jako tajné prezidentem USA, údaje orgánů finančního a bankovního dohledu, některé údaje orgánů činných v trestním řízení apod., tedy vesměs údaje, u nichž je omezení přístupu v celospolečenském zájmu. Každý federální úřad ve Spojených státech musí mít zvláštní útvar pro poskytování informací veřejnosti. Každý také musí vykazovat Kongresu podrobný seznam zamítnutých žádostí o poskytnutí informací se zdůvodněním. Současná americká vláda a zejména viceprezident Albert Gore se silně angažují ve využití Internetu jako prostředku pro poskytování informací občanům. Americké úřady vycházejí z toho, že poskytování informací o jejich činnosti je ve veřejném zájmu. Z toho bychom si měli vzít příklad, takto by šlo veřejně kontrolovat nejen plnění úkolů, ale též volebních slibů (většinou nesprávně nazývaných programy).
