Stinné stránky atraktivního byznysu.
Počítače „zdarma“ či za nebývale nízkou cenu vyvolaly v USA obrovskou vlnu zájmu a mediální pozornosti, ale po prvních měsících jejich prodeje jsou stále více vidět odvrácené stránky těchto projektů. Především je to špatná úroveň služeb a vůbec schopnost splnit zákazníkovu objednávku – to je na jednu stranu ovšem i důkaz většího než očekávaného úspěchu těchto strojů, o které je větší zájem, než jsou jejich maličké producentské firmy schopny splnit. Je známé, že zákazník žádající nejlevnější zboží je zároveň nejnáročnější, a proto se doby čekání na ten „nejobyčejnější počítač“ protažené na dva měsíce či více setkávají s velkou kritikou. Dá se samozřejmě čekat, že se toto uvede do pořádku – kapacita se dá postupně vybudovat a poptávka předvídat, jev, že ve vyspělé konzumní společnosti zákazník na něco dlouho čeká, nemá dlouhého trvání. Zpoždění dodávek má ale ještě jeden jev, který vyvolal spršku kritiky (a jak tomu v USA bývá, i hromádku žalob): firmy obvykle požadují předplatbu na objednané zboží a pak jej dodají místo slíbeného týdne za čtyři měsíce, takže jsou vlastně zákazníkem dlouhodobě úvěrovány.
Levné počítače mají, ostatně jako každé levné zboží, své skryté náklady. Tak jako jsou například u levných tiskáren nepřiměřeně drahé spotřební materiály, je u levných počítačů drahá technická podpora – tam, kde je u značkových strojů jednoroční support zdarma v ceně, platí se u společností produkujících levné počítače částky okolo třiceti dolarů ročně – což za první rok vydá víc než kolik stojí počítač sám. Zákazník samozřejmě není povinen tuto částku platit, ale pak nedostane jedinou radu. Některé druhy technické pomoci poskytované těmito firmami jsou až tragikomické – například jedna z momentálně hodně známých firem prodávajících levné počítače (Gobi) poskytuje support pouze po e-mailu, což může být pro zákazníka obzvláště pikantní v okamžiku, když mu nejede e-mail a chce si nechat poradit, jak na to.
Firmy nabízející levné počítače se dále snaží zákazníka „odřít“, jak to jen jde: zákazník kupující „počítač zdarma“ (tj. platí vyšší částku za internetové připojení, počítač dostane „návdavkem“) musí složit nemalou zálohu, která je u firmy deponovaná. Poštovné a balné se šplhá do nebývalých výšek, až ke stovce dolarů. Zákazník dostane počítač zdarma, ale uzavře tříletý kontrakt na připojení k Internetu, během kterého postupně zaplatí 1400 dolarů, tedy částku, za kterou by si dnes koupil dva značkové stroje.
Živě komentuje: vlna mediálního zájmu o „levné počítače“ či „počítače zdarma“ se zvedla i u nás, možná ještě více než v USA – vždyť pro většinu populace je počítač stále nedostupným či těžko dostupným zbožím, a přitom zbožím velice atraktivním (už kvůli dětem a jejich touhách po úžasných počítačových hrách). Dodat drahé zboží levně je ale jako vyřešit kvadraturu kruhu: kdyby to bylo jednoduché, už by to dávno někdo udělal. To, jaké potíže mají současní američtí výrobci těchto počítačů, zatím nedává moc nadějí, že by něco podobného bylo možné realizovat i u nás. Určitě bude postupně cena počítačů klesat a určitě vzniknou i velmi atraktivní akční modely; trh ale zatím neskýtá tolik příležitostí, jak získat různými křížovými prodeji či službami ze zákazníka peníze, které uhradí případnou ztrátu výrobce na „dumpovaném“ stroji.
