Digitální fotoaparáty urazily za svou krátkou historii pěkný kus cesty. Už dávno se nejedná o hračky pro fanoušky moderní techniky, nýbrž o přístroje, které se pomalu ale jistě řadí vedle klasické snímací techniky. Znamená však nástup digiťáků konec klasické fotografie, jak to už delší dobu prorokují některá periodika? Jistě ne. Alespoň v brzké době nic takového nemusíme očekávat.
Tento článek najdete v časopisu Computer 2/02, který vyšel 31. ledna 2002
Petr Lindner: Známou neřestí digitálních fotoaparátů dostupných pro běžného smrtelníka je lenost. Jestliže průměrný klasický foťák prostě zapneme a ihned fotíme, u digiťáku je třeba počítat i s několikasekundovou prodlevou, než se mašinka probudí. Pokud se chystáme fotografovat akční záběry, je nutné mít digitální fotoaparát dopředu zapnutý. Ale pozor – doporučuji vypnout automatické „usínání“, kterým některé přístroje disponují a pro úsporu energie samozřejmě i LCD displej.
Nevadí, že nepotřebujete být vždy ve střehu, lenost fotoaparátu se totiž projevuje i jinak. Automatické zaostřování – to je věc! U klasických fotoaparátů mnohdy nevíme, že ve foťáku něco takového máme. Je nám sice jasné, že ručně zaostřovat nemusíme, ale kdy a jak funguje automatika, to necháváme strojům. U většiny digitálních fotoaparátů ale brzy zjistíme, že než se náš miláček uráčí zaostřit, uteče ze záběru i naše sotva se na nohy postavivší dítě.
Jedno je však jisté: zpoždění v řádu byť i pouhé sekundy je velmi nepříjemné a pro dynamické záběry zcela nepřijatelné.
Zoomy, nebo chcete-li objektivy s proměnnou ohniskovou vzdáleností, jsou nesporně významným přínosem moderní optiky. Zejména v digitální fotografii bychom si je měli obzvláště cenit. Zásadnější výřezy z obrazového pole totiž díky rozlišení prozatím spíše nepřipadají v úvahu a fotograf je nucen komponovat záběr pokud možno „na plný formát“. Není přitom sporu, že objektivy s proměnnou ohniskovou vzdáleností tuto činnost velmi usnadňují. Bohužel u většiny digitálních fotoaparátů i zoomy představují další „brzdu“, tedy pohybujeme-li se v akční fotografii. Až na pár světlých výjimek, které představují typicky jednooké zrcadlovky postavené na kinofilmových tělech, je totiž změna ohniskové vzdálenosti prováděná motoricky. A přiznejme si, že ruční zoomování klasickým mezikružím, které známe například ze zmíněných 35mm zrcadlovek, je zkrátka několikanásobně rychlejší. U mnohých digiťáků trvá přechod z jedné krajní polohy zoomu do druhé řádově sekundy a to je mnoho. Často se nám tedy může stát, že než nastavíme žádaný výřez snímané scény, bude objekt našeho zájmu mimo záběr.
Poslední „brzdu“ představuje ukládání snímků na paměťové médium. Fotografujeme-li v nízkých rozlišeních (640 × 480 nebo max. 800 × 600 pixelů), nemusíme se zpožděním příliš počítat. Jakmile však sáhneme po maximálních rozlišeních dvou-, tří- nebo čtyřmegapixelových digiťáků, a navíc ještě v citlivé kompresi, naroste datový objem natolik, že se doba ukládání snímků projeví. Opět jde řádově o sekundy. A zvolíme-li datový formát TIFF nebo RAW, pak spíše o desítky sekund. A víte, jak je z fotografického hlediska sekunda dlouhá?
Částečně se lze z tohoto problému „vylhat“ pomocí sériového snímání. V něm sice uděláme několik snímků rychle za sebou, o to déle však budeme čekat na jejich uložení z rychlé vyrovnávací paměti na paměťovou kartu foťáku. Osobně nemám na sériové snímání v dnešní podobě příliš kladný názor. Domnívám se, že mnohdy je lépe vyčkat nějakou tu sekundu mezi jednotlivými snímky, než nafotit sérii, řekněme maximálně deseti fotografií a pak trpět při minutovém čekání na jejich uložení. Co když se zrovna v té době přihodí něco podstatného, co bychom chtěli mít zaznamenáno?
