Na počátku tohoto roku proběhla médii zpráva o první provedené experimentální xenotransplantaci. Lidskému pacientovi bylo transplantováno srdce z prasete, jež bylo geneticky modifikováno tak, aby se snížilo riziko odmítnutí orgánu. Bohužel další vývoj se dá popsat stručně otřepaným rčením „Operace se zdařila, pacient zemřel“.
Přestože byl experiment zpočátku úspěšný, po dvou měsících skončil úmrtím pacienta. Lékařský tým v té době nezveřejnil žádné podrobnosti o tom, co se pokazilo. Minulý týden však byla v odborném časopise The New England Journal of Medicine zveřejněna práce, popisující prakticky vše, co se dělo při přípravě transplantace a v následujících týdnech.
Kriticky je zmíněno eventuální selhání transplantátu, vyvolané odumřením mnoha svalových buněk v transplantovaném srdci. Důvod odumírání však není jasný a nebyly zaznamenány ani typické známky odmítnutí imunitním systémem. Na pochopení toho, co se pokazilo, si tedy budeme muset ještě nějakou dobu počkat.
Slibný začátek
Článek vykresluje obraz příjemce orgánu 57letého Davida Bennetta jako pacienta, který byl v době transplantace na pokraji smrti. Byl zřejmým kandidátem na transplantaci srdce a při životě ho udržoval pouze přístroj, jež pomáhal okysličovat jeho krev mimo tělo.
Pacient však měl to, co vědci označují jako „špatnou adherenci k léčbě“, což vedlo k tomu, že mu čtyři různé transplantační programy transplantaci zamítly. V té chvíli on a jeho rodina souhlasili s účastí v experimentálním programu xenotransplantace.
Prase, které sloužilo jako dárce srdce, pocházelo ze stáda, jež bylo rozsáhle geneticky upraveno tak, aby se omezila možnost odmítnutí orgánu lidským imunitním systémem. Prasata byla chována v podmínkách, které měly omezit působení patogenů. Zvíře bylo před transplantací vyšetřeno na přítomnost virů a taktéž pacient byl po transplantaci vyšetřen na přítomnost prasečích patogenů.
Po transplantaci fungovalo nové srdce dobře a vykazovalo normální rytmus mezi 70 a 90 údery za minutu. Nejvýznamnějším faktem bylo, že více než polovina krve, která naplnila levou komoru transplantovaného srdce, byla při každém stahu odeslána do oběhového systému; to bylo více než o 10 % víc než u původního nemocného srdce.
Asi dva týdny po transplantaci začal Bennett pociťovat bolesti břicha a postupně ztratil více než 20 kilogramů své tělesné hmotnosti. V reakci na to byl napojen na výživovou sondu. Následné laparoskopické vyšetření ukázalo možné známky infekce. Krátce nato screening odhalil možnou infekci prasečí verzí cytomegaloviru; lidská verze tohoto viru způsobuje problémy jako je zápal plic a mononukleózu. Pacientovi byla proto podávána antivirotika.
Obrat k horšímu
Situace se začala zhoršovat asi sedm týdnů po transplantaci, když Bennettovi začal klesat krevní tlak a objevily se problémy s usínáním. Na plicích se mu začala hromadit tekutina a musel být intubován. Vyšetření ukázalo, že jeho srdce při každém úderu stále vyprazdňuje většinu objemu komor, ale celkový objem se zmenšil, protože stěny komor zesílily. Nakonec musela být znovu zahájena zevní oxygenace.
V krevním řečišti se začala objevovat prasečí DNA, což svědčilo o poškození tkáně; byly také zjištěny protilátky proti prasečím buňkám, což naznačovalo určitý stupeň odmítání. Biopsie však v srdeční tkáni nenašla žádné stopy; místo toho se objevily náznaky toho, že kapiláry v srdci prosakují, vytvářejí otok a propouštějí krevní buňky do srdeční tkáně.
O týden později druhá biopsie ukázala, že přibližně 40 % buněk srdečního svalu v transplantátu je mrtvých nebo odumírá, přestože v tkáni stále nebyly zjevné žádné známky odmítnutí. Taková míra poškození znamenala konec: „Dospěli jsme k závěru, že došlo k nevratnému poškození xenotransplantátu, a 60. den po transplantaci jsme s rodinou pacienta u lůžka soucitně ukončili podporu jeho života.“
Jaké ponaučení si odnášíme?
Po smrti proběhla pitva transplantovaného srdce. Ukázala, že se jeho hmotnost téměř zdvojnásobila, a to především kvůli tekutině, která uniká z cév. Prakticky po celém srdci došlo k odumírání značného množství buněk srdečního svalu. Zásadní je, že chyběla většina známek odmítnutí orgánu imunitním systémem.
Prokázaná přítomnost prasečího cytomegaloviru byla znepokojující, ale vědci uvádějí, že existuje určitá otázka, zda testy, které jej zachytily, nerozpoznaly blízce příbuzný lidský virus, který je často spojován s problémy při transplantacích.
Prozatím tedy není jasné, co se stalo a jaký význam má prokázaná virová infekce. Odborníci mají k dispozici spoustu materiálu, ze kterého se mohou pokusit zjistit, co se stalo; existuje dlouhý seznam potenciálních experimentů, jež s ním lze provést. Kromě toho se připravují další pokusy s xenotransplantacemi, takže možná nebude trvat dlouho a budeme mít lepší představu o tom, zda šlo o něco specifického pro tuto transplantaci, nebo o obecné riziko xenotransplantací.
