Kyštymská katastrofa: Třetí nejhorší jaderná havárie, o které se nikdo neměl dozvědět

První místo v žebříčku nejvážnějších jaderných havárií drží katastrofa v Černobylu, hned za ní je nehoda elektrárny ve Fukušimě. Obě dvě události mají v mezinárodní stupnici jaderných událostí INES známku 7, kterou se označuje těžká havárie.

Kyštym je jen o stupínek níž. Byla to těžká havárie, která 29. září 1957 zamořila radioaktivitou okolí města Ozjorsk v Čeljabinské oblasti na jihu Ruska (mapa). Trvalo téměř dvacet let, než se o ní objevily první přesnější informace.

Město? Tady žádné není

Ozjorsk v té době bylo tzv. uzavřené město. V těchto sídlech v bývalém Sovětském svazu platily přísné omezující podmínky pro pohyb a pobyt osob. Velmi často se tajila i jejich samotná existence – typicky kvůli citlivým vojenským, průmyslovým a vědeckým zařízením.

Přesně to byl i případ i Ozjorsku. Blízko něj se nacházela továrna Majak pro zpracování radioaktivních materiálů (letecký snímek). Byl to  jeden z největších závodů tohoto typu v SSSR.

Ozjorsk kvůli tomu vůbec nebyl k nalezení na mapách, oblasti se často říkalo jen kódovým názvem Čeljabinsk-40. Samotná havárie byla označována jako kyštymská podle nejbližšího veřejného města vzdáleného 15 kilometrů.

Radioaktivní voda zpět do řeky a jezera

Sovětský svaz po druhé světové válce zaostával v oblasti vývoje jaderných zbraní za USA. Proto rychle spustil program na výzkum, vývoj a výrobu dostatečného množství obohaceného uranu a plutonia. V letech 1945 a 1958 k tomuto účelu vznikl i zmíněný jaderný kombinát Majak.

V té době se příliš neřešily otázky související s životním prostředím a velké nebyly ani znalosti možných následků. Všech šest reaktorů bylo tehdy napojeno na blízké jezero Kyzyltaš. Chladicí cyklus byl otevřený a kontaminovaná voda se vracela přímo zpět do jezera.

Zpočátku sloužila jako odpadiště vysoce radioaktivního odpadu i nedaleká řeka Ob, která teče do Severního ledového oceánu. Později posloužilo pro skladování pod širým nebem jezero Karačaj.

První informace až po 20 letech. Neoficiálně

Kolem roku 1953 v Majaku postavili zařízení pro skladování kapalného jaderného odpadu. Skládalo se z ocelové nádrže namontované na betonový podklad umístěný asi osm metrů pod zemí. Vzhledem k vysoké úrovni radioaktivity odpadů se nádrže kvůli tzv. rozpadovému teplu samovolně ohřívaly. Proto bylo kolem každé z nich dvacet chladicích tanků. Zařízení pro monitorování provozu chladiče a obsahu nádrže bylo však nedostatečné.

V roce 1956 selhal systém chlazení v jedné z nádrží, která obsahovala asi 70–80 tun tekutého radioaktivního odpadu. Systém nebyl opraven a teplota v něm začala stoupat. To vedlo k vypařování a chemické explozi sušeného odpadu, skládajícího se převážně z dusičnanu amonného a acetátů.

Nádrž 29. září 1957 explodovala a nadhodila 160tunové betonové víko do vzduchu. Síla výbuchu se odhaduje na 70–100 tun TNT. Samotný výbuch neměl za následek žádné oběti, ale do ovzduší uniklo odhadem 20 milionů jednotek curie (MCi) radioaktivity. Většina kontaminace se usadila poblíž místa nehody a způsobila znečištění řeky Teča. Oblak obsahující 2 MCi radionuklidů se ale začal šířit směrem na severovýchod.

Po deseti hodinách od výbuchu radioaktivní mrak dosahoval až do vzdálenosti 300–350 kilometrů od nehody. Radioaktivní spad, ve kterém se vyskytovalo především cesium-137 a stroncium-90, měl za následek dlouhodobou kontaminaci na ploše od 800 do 20 000 kilometrů čtverečních (v závislosti na tom, jak velká úroveň kontaminace je považována za významnou).

 
Oblast radioaktivního spadu (EURT)

Nejméně 22 vesnic bylo vystaveno radioaktivnímu záření. Kvůli utajení kombinátu Majak ale nebylo obyvatelstvo postižených oblastí původně o nehodě vůbec informováno. O týden později začala evakuace 10 000 lidí z postižené oblasti, ale stále bez udání důvodu. Kompletní přemístění trvalo téměř dva roky.

V západním tisku se až za půl roku objevily první vágní zprávy o „katastrofální nehodě“ způsobující „radioaktivní spad nad Sovětským svazem a dalšími sousedními státy“. Ještě v roce 1962 se hovořilo o „nepotvrzeném incidentu“. Až téměř po dvaceti letech, v roce 1976, ruský biolog a aktivista Žores Medveděv po své emigraci do Velké Británie informoval svět o povaze a rozsahu katastrofy.

 
Památník kyštymské katastrofy

Medveděvův popis havárie v časopisu New Scientist braly západní jaderné kapacity napřed na lehkou váhu, ale podstatu události brzy potvrdil i Leo Tumerman, bývalý profesor laboratoře biofyziky na Engelhardtově ústavu molekulární biologie v Moskvě.

Americká vláda se o nehodě mimochodem dozvěděla poměrně rychle, ale rozhodla se ji propagandisticky nevyužít. Nechtěla vylekat občany při zavádění jádra coby zdroje energie.

Sem nechoďte, tady nic není

Skutečný počet úmrtí zaviněné kyštymskou katastrofou zůstává nejistý. Zářením indukovaná rakovina se nedá rozeznat od jakékoliv jiné rakoviny a její výskyt lze měřit pouze prostřednictvím epidemiologických studií.

Jedna z publikací tvrdí, že „dle studie provedené v roce 1992 Institutem Biofyziky pro bývalé sovětské Ministerstvo zdravotnictví v Čeljabinsku se zjistilo, že 8 015 lidí zemřelo za posledních 32 let jako důsledek této nehody.“ Nejčastěji citovaný odhad je 200 úmrtí v důsledku rakoviny, ale původ tohoto čísla není jasný.

Pro snížení šíření radioaktivní kontaminace po nehodě byla kontaminovaná půda vytěžena a uskladněna do oplocených areálů. Sovětská vláda v roce 1968 zamaskovala místa radioaktivní stopy Východouralskou přírodní rezervaci, do které zakázala přístup.

 
Město Ozjorsk v současnosti

Hladina záření v Ozjorsku dosahuje asi 0,1 mSv ročně. Je tedy neškodná, ale samotná oblast spadu je stále silně kontaminována radioaktivitou.

Připraveno s využitím článků Kyštymská katastrofa/Kyshtym disaster, Majak/Mayak, Uzavřené město a Mezinárodní stupnice jaderných událostí na Wikipedii, CC BY-SA 3.0