Moderní paradox: čím více roste pirátské kopírování, tím větší smysl dává kopírování i u poctivých uživatelů.
K tomu, abyste se dozvěděli, že ne každý, kdo si kopíruje hudební cédéčko, nemusí být zrovna pirát porušující zákon, jste si jistě nemuseli přečíst tento článek. Kopírování hudební nahrávky pro vlastní potřebu se používá mnoho desítek let – začalo zřejmě prvními cívkovými magnetofony, přešlo na magnetofony kazetové a zbytek už je současnost, kterou není potřeba popisovat, zná ji každý. Když jsme v sedmdesátých letech chodili na gramofonové burzy a vyměněné desky si nahrávali na kazety, nikdo myslím netušil, zda vůbec koná něco nelegálního, bylo to „samozřejmé“ a kvůli tomu se na burzy chodilo. (Tyto burzy byly rozháněny policií s urputnou pravidelností; nikoli však kvůli porušování autorských práv, ale kvůli nějakým tehdejším obskurním zákonům, něco jako „nepovolené obohacování se“ či tak – mladší z nás už zřejmě netuší, že tu byl režim, který vám nedovolil jenom tak něco koupit a pak to dráž prodat. Kvůli zde častým debatám o přiměřenosti či nepřiměřenosti cen hudebních nahrávek je dobré dodat, že nová, v obalu zatavená deska originálka se prodávala cca za 450 Kč, první cédéčka za 800 Kč; v době, kdy dva tisíce hrubého byla normální mzda).
V dnešní době je prakticky jediným standardně prodávaným hudebním nosičem cédéčko, které má zcela převládající většinu trhu; přehrávači pro CD je člověk dnes doslova obklopen, od CD-ROM v počítači, specializovanému přehrávači v kvalitní sestavě, přes discman, CD changer v autě až k různým přenosným hrajítkám na cesty a rozličné „akce“. Kopírování hudební nahrávky „pro vlastní potřebu“ tak zdánlivě vypadá jako nesmyslné a spíše jen jako zástěrka pro pirátské šíření – proč si kopírovat originál, a používat kopii, když můžu používat originál? Výmluvy jako „pro zálohu“, nebo „pro nepoškrábání originálu“ znějí trošku falešně, přiznejme si; smysl dává vytváření vlastních výběrů, ale v praxi se tak často nepoužívá. Nekopírujeme si knihu, abychom četli kopii, protože můžeme číst originál; rovněž také nevybereme z pěti knih různé části obsahu, abychom z nich udělali knihu šestou. (Uznávám, toto srovnání dost kulhá). Kopírování hudebních CD je, alespoň u nás, v drtivé míře využíváno k pirátství, většinou k drobnému, jako je zkopírování si cédéčka půjčeného od kamaráda nebo naopak přepálení svého cédéčka kamarádovi na jeho substrát. Jestli je to sedmdesát, devadesát nebo devadesát devět všech „přepalů“ hudebních CD ze sta, známo není, s podobnými výzkumy jsem se alespoň ještě nesetkal.
Proto by se zdálo, že různé metody ochrany dávají smysl a jsou legitimní ochranou výrobce před obrovskou mírou pirátství. Jenomže je zde jeden velký háček, který k frázi „kopírování zabíjí hudbu“ přidává dodatek „a ochrany proti kopírování stejně tak“ – jsou to digitální hudební formáty. Ty jsou ve stále větší míře a pro stále větší počet uživatelů příjemnější a pohodlnější metodou pro přenášení a manipulaci, skladování i přehrávání hudby než hudební CD. Toto tu nikdy v takové míře nebylo! Manipulace s kazetou je v něčem výhodnější než s CD (nepoškrábe se atd.), ale jinak má samé nevýhody (přetáčení, špatná orientace v nahrávkách, podstatně horší kvalita). Digitální formáty jsou ve všem výhodnější než hudební CD a to rozdílem třídy či generace, otázka kvality se dá řešit použitím kvalitnějším kódováním (např. 44 kHz/224 kbit a výš), blíží se MP3 Pro atd. Zvuk CD už nikam nahoru nepůjde; digitální formáty ano – a podstatně. Celý vývoj nahrávané hudby směřoval neustále právě jen k jedinému: vyššímu pohodlí v manipulaci, skladování i přehrávání, vyšší kvalitě hudby. Nyní přišla další úroveň – a má být zakazována?
Konzumní výhody digitální hudby začínají oslovovat i běžné poslouchače – právě takové, o kterých audiofilové pohrdlivě tvrdí, že cokoli víc než rozhlas po drátě je pro ně zbytečný luxus. (Mají tedy na mysli nás všechny ostatní). Brzy se do automobilů začnou montovat MP3 přehrávače místo CD přehrávačů; skladby si nacucnete z počítače do flash paměti na přívěsku na klíčích od zapalování, nastartováním auta se začne přehrávat. (Zloději, pojďte ukrást rádio, žádné nemám!). Na cesty a na chalupu si budeme brát empémany s pevným diskem na tisíce skladeb, o rozměru mobilního telefonu – nikoli plnou kabelu cédéček nebo kazet. Jak říká můj známý: „koupě šedesátigigabajtového disku byla mou nejlepší investicí do nábytku, kterou jsem v poslední době udělal“. I ti, kteří během řady posledních let neměli potřebu si vytvořit kopii jediné skladby „pro vlastní potřebu“, maje jen přehrávač CD (ne kazeťák), nyní začínají objevovat půvab manipulace s digitální hudbou a znovu začínají. Tak jako za mlada, ale s rozdílem: neporušují autorský zákon, ba naopak, usilují o častější a intenzivnější poslech hudby. Nad tímto vývojem by správně měli hudební vydavatelé měli jásat – ale oni jim naopak říkají, že toto jim nedovolí dělat. Z pohledu vývoje nahrané hudby za posledních padesát let to vypadá jako úplný nesmysl, jako pokus říci vodě, aby tekla zpátky do kopce, jako sdělení lidem, kteří okusili půvab barevné televize, že se mají vrátit zpátky k černobílé. Samozřejmě že nelze dělat, že problémy s pirátstvím neexistují; na hypotetickou otázku hudebních producentů „co tedy chcete v tomto případě dělat“ lze ale odpovědět: „co pomůže, to nevíme; víme ale, co nepomůže – montování ochran do hudebních cédéček“.
