Již dlouhé roky se v Česku debatuje nad tím, jak se zachovat vůči dezinformačním webům, jaké jsou jejich dopady na společnost a co vůbec mezi dezinformační weby patří. Jen pár dní poté, co ruské vojenské síly zaútočily na Ukrajinu, sdružení CZ.NIC, správce české domény, zablokovalo osm dezinformačních webů, které ohrožují tuzemskou bezpečnost.
Je to bezprecedentní krok, pokud se bavíme o webech publikujících dezinformace, skutečnou novinku však blokování webů v Česku nepředstavuje. V roce 2017 byla zavedena černá listina tzv. nepovolených internetových her. CZ.NIC na to reagoval varováním, že takhle může vypadat cenzura.
Legislativa totiž úředníkovi svěřila možnost, aby uplatnil blokování webu. Stát se zase chtěl zbavit nelegálního hazardu, z něhož mu utíkají příjmy. Předmětem sporu v tomto případě byl princip, že úředník sám rozhodne o tom, jaký web na seznam zařadit. Např. Slovensko zavedlo podobnou legislativu s rozdílem, že úředník musí žádat soud, který rozhodne, zda je blokování webu přípustné.
Blokování dezinformačních webů představuje úplně jiné sousto, byť se i v tomto případě nakonec budeme bavit o tom, jestli to je nebo není cenzura a jestli je takový zásah přípustný nebo není. Kde leží hranice svobody projevu a co je to svobodný projev? Jsou to otázky relevantní, důležité a nesmírně složité.
Učíme se zacházet s internetem
Internet je sám o sobě mladé médium, ačkoli se nám může zdát, že ho používáme už celou věčnost. Jako společnost jsme se s ním ještě nevyrovnali a problematika vyžaduje diskuzi, která zdaleka neskončila.
Ani vizionáři a technologičtí géniové nemají ve všem jasno. Mark Zuckerberg, šéf a spoluzakladatel Facebooku, ještě v roce 2018 obhajoval jedince, kteří popírají holokaust. Holokaust se prokazatelně odehrál, existuje řada nezpochybnitelných důkazů. Facebook nicméně účty popírající holokaust neblokoval, protože jim nechtěl upírat svobodu projevu.
Každý se splete, řekl tehdy Zuckerberg, byť dodal, že samotné popírání obhajovat nechce. Sociální síť pouze tvrdila, že takový obsah bude její algoritmus nabízet v menší míře. O zhruba tři roky později se přístup Facebooku změnil, když oznámil, že obsah popírající holokaust bude mazat. Tedy obsah, který je fakticky nesprávný. Jednalo se o naprostou změnu přístupu.
Zuckerberg to vysvětlil tím, že se rozhoduje na základě dat. Odkázal se na výzkumy ukazující vzestup antisemitismu a nedostatečné povědomí o holokaustu, zejména u mladých lidí. Čtvrtina Američanek a Američanů ve věku 18–39 let v jednom výzkumu uvedla, že holokaust je vymyšlená událost. Facebook se s tím nechtěl ztotožnit.
Neutralita, apatie, rovnostářství
Na problematiku blokování webů můžeme nahlédnout optikou síťové neutrality. Tento v jádru jednoduchý princip popisuje, že poskytovatel internetového připojení musí zacházet s provozem rovně. Nesmí tedy uměle zvýhodňovat nebo znevýhodňovat jednu či více služeb před ostatními.
Z minulosti to známe poměrně dobře z praxe. Mobilní operátor nám slibuje nějak rychlé připojení za stanovenou cenu a stanoveným limitem přenesených dat. Jenže nabízí i nadstandardní placené balíčky, které pro vybrané videoslužby odstraní strop přenesených dat. V USA zase někteří poskytovatelé omezovali Netflix, protože jeho provoz zásadně vytěžoval síť. Teoreticky pak máte rychlé připojení, ale službu stejně konzumujete ve snížené kvalitě.
Ve filozofii je pojem neutralita používán v tom smyslu, že se snažíte nestranit v konfliktu. Nelze ho ale zaměnit za pojmy jako apatie, ignorace nebo rovnostářství, případně jiné, byť se s nimi může z části významově překrývat. Síťová neutralita neurčuje přednost nebo prioritu jedné služby před druhou. Podobně ani předem nevyhrazuje stejný prostor různým službám, do kterého by se pak každá služba musela vejít.
Jen poskytuje rovné podmínky v tom smyslu, aby mohl síťový provoz volně plynout dle dispozic infrastruktury. Dostává nás však síťová neutralita do stavu apatie? Typicky odsuzujeme např. malware nebo síťové útoky DoS, které znepřístupní určitou službu. Typicky se těmto negativním jevům dokonce aktivně bráníme. Máme antiviry, firewally, edukujeme se v oblasti informační bezpečnosti apod.
Zde se tak nachází prostor pro možné vyústění nové situace – blokování dezinformačních webů je validní. Svým působením mohou působit škody na společnosti, zdraví atd. Necháme‑li je působit, přejdeme spíše do stavu apatie. Apatie není neutralita. Neutralita neznamená, že se nebráníme.
Princip společenské dohody
Na příkladu Facebooku vidíme, že když necháme kolovat fakticky nesprávné či lživé informace, nechováme se neutrálně, ale spíše apaticky. (Toto rozhodnutí nese své hodnotové stanovisko.) Facebook ukázal přinejmenším to, že svoboda slova není absolutní a lidé se s ní nedokáží vždycky vypořádat ideálně. Lidé nejsou ideální bytosti a dezinformace se šíří rychle, viz dále.
Pro demokracii platí, že není anarchií. Jedná se o systém vyvažující různé zájmy, který může v určitém poměru zvýhodnit jednu stranu před druhou. Náš svět funguje na principu společenské dohody, která některé hranice určuje naprosto jasně. Někdy se tedy vědomě rozhodujeme nejít cestou neutrality, někdy po ní naopak vědomě kráčíme.
Naše společnost např. neakceptuje dětskou pornografii, takže ji ani nemůžete legálně pořizovat, přechovávat ani distribuovat. I v tomto případě se jedná o určité omezení internetu, protože legislativa staví tento typ použití mimo přijatelné hranice. Na omezování dezinformačních webů můžeme pohlížet podobně. Zde už z mého pohledu překračujeme omezenou optiku (síťové) neutrality.
Informační gramotnost a kodexy
Pokud se rozhodneme blokovat dezinformační web, je klíčové definovat, co je a není dezinformační web. Pravděpodobně za něj považujeme stránku, která dezinformace úmyslně šíří, sledujeme tedy záměr. Může to být obtížné? Ano. Může dojít k dílčí chybě v úsudku? Ano. Měl by se takový přístup používat jen výjimečně? Nejspíš ano.
Neznamená to, že se o něj nemáme opřít nikdy. Demokracie není nezdolná a nabízí se, aby i ona měla mít nějaké obranné mechanismy, jinak se jen apaticky nechá udolat. Dobře vzdělané a informačně gramotné obyvatelstvo by mělo být dostatečně vybavené, aby se dokázalo kvalifikovaně rozhodovat ve vztahu k dezinformacím.
Jenže jak se dlouhodobě ukazuje, takové obyvatelstvo nemáme a nežijeme v utopii, kde by každý perfektně odrážel nekvalitní informace. Neznamená přitom, že bychom se o informační nebo mediální vzdělávání neměli snažit, dokonce by to pravděpodobně měl být hlavní cíl našeho snažení. Jen vzdělávání a osvěta nejsou to v rozporu se snahou o vyvracení dezinformací. Můžeme jít oběma cestami.
Dalšími pomocníky v této oblasti mohou být informační etické kodexy. Např. etický kodex informačního etika a filozofa Luciana Floridiho jednak zakazuje vytváření entropie v infosféře, jednak vybízí k jejímu odstranění. Za entropii můžeme považovat dezinformace, které svými nepravdami způsobují nejistotu nebo chaos. Infosférou jsou pro nás web a internetové služby, přes které informace přijímáme nebo šíříme.
Dezinformace se šíří rychleji než ověřená fakta
Podobně novinářský kodex toho, kdo jej dodržuje, zavazuje, aby šířil pouze pravdivé informace. Známý internetový kodex Netiquette nám říká, že máme zprávy před sdílením ověřovat. Kodexy jsou součástí spíše odborné debaty a představují další způsob, jak nahlížet na dezinformace v informačním prostoru.
Existují iniciativy zpětně ověřující fakta nebo třeba výroky politiků, např. Demagog.cz. Někteří lidé si informace dle zásad kodexů před sdílením ověří. Někteří lidé ve volném čase na sociálních sítích reagují na nepravdivé informace. Stačí tyto aktivity na zachování zdravého informačního prostředí? Odpovědí na otázku může být současná situace, kdy lidé dezinformacím různého druhu věří a někdy i podle nich jednají. Může jít o politické, klimatické, zdravotní a mnohé další otázky.
Jak před pár lety ukázal výzkumný tým z MIT, na Twitteru se dezinformace šíří rychleji než ověřené a fakticky správné informace. Mohou být atraktivní, mohou být šokující. Pokud chceme na dezinformace reagovat nikoli proaktivně, ale následným ověřováním, vstupujeme do soutěže, která se zřejmě nedá vyhrát. Následná vysvětlení a vyjádření korigující předchozí tvrzení nejsou tak lákavá a zapadnou.
Příliš vysoký počet lidí na informační dálnici se kodexy neřídí. Někdy nepravdy šíříme nevědomě, protože jsme si „pouze“ neověřili, jestli jsou informace fakticky správné. Jenže doba je rychlá, zkratkovitá a svádí nás k takovému jednání. (Ne, že by to pro nás byla omluva, ale my nejsme dokonalé bytosti.) Situaci značně komplikují dezinformační farmy, jako je popsala např. novinářka Jessikka Aro.
Cílené šíření nepravd představuje vlastní ligu a otravuje informační prostor podobně jako před pár desítkami let xenon otravoval jistý jaderný reaktor. Informační kodexy nám přinejmenším říkají, že s dezinformacemi můžeme bojovat, jen nám neříkají konkrétně, jak to uděláme. To už je otázka interpretací.
Svoboda versus neutralita
Do debaty můžeme zařadit také rozměr svobody. Připomenu jednu starou poučku: svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda jiného, respektive obráceně. Facebook nás na příkladu s holokaustem naučil, že odkazování na svobodu projevu má své limity a že šíření nepravd může minimálně podpořit vzestup nenávisti.
Viděli jsme případy, kdy nenávist vedla ke konkrétním slovním až fyzickým útokům. Viz vraždy způsobené dezinformacemi šířenými přes WhatsApp před pár lety v Indii. Můžeme vůči nim být neutrální, ale také apatičtí. Můžeme situaci otevřeně buď vítat, nebo odsuzovat. Každý postoj je legitimní, jen záleží, z jakého (hodnotového) úhlu na něj nahlížíte.
Naše společenská dohoda např. odsuzuje vraždu, jakožto vrcholné omezení svobody dotčené osoby. Takové chování reguluje legislativa, která je praktickým výsledkem dohody. Šíření některých informací také reguluje legislativa (např. dětská pornografie). Princip síťové neutrality je v našem prostoru podporovaný rovněž legislativně. Dále existují kodexy, jejichž dodržování je dobrovolné, ale ukazují nám morální cestu.
Pokud naše společenská dohoda odsuzuje celou řadu činností, které by naši společnost poškodily, proč by nemohla aktivně odsoudit také cílené šíření dezinformací, které v krajním případě mohou vést třeba až ke vraždě nebo jiným vážným újmám, možná až k rozpadu společnosti? Jak jsem ukázal, sítě pro nás navíc nejsou prostorem anarchie, kde by neplatila žádná pravidla.
Odkazování se na neutralitu může reálně znamenat spíše rezignaci. Je to, jako kdybychom vypnuli antiviry a firewally. Uvedené příklady, zásady a pohledy nám ale také ukazují, že dilemat se v informačním prostoru nejspíš nikdy nezbavíme.
Zdroje: Broadband TV News | Luciano Floridi / Ethics in the Infosphere | Recode | Meta Newsroom | MIT News | Zákon č. 271/2007 Sb. / Zákony pro lidi