Ve stahování a ukládání souborů MP3 samozřejmě vedou ti nejmladší, ale abyste se nedivili: třináct procent seniorů nad 65 let má doma staženou muziku a jejich disky hostují v průměru přes sedmdesát hudebních souborů
Pilný
Cyberatlas, na jehož stránkách nalezneme mnoho zajímavých statistik a výzkumů, se věnoval dnešnímu „megatrendu“: digitální hudbě; odkazovaný článek je nabitý čísly a některými velice zajímavými, ba až kuriózními statistikami.
Firma Parks Associates se dotazovala v amerických domácnostech na počty MP3 souborů, které dlí na pevných discích domácích počítačů a dávala to do korelace s věkem respondentů. Výzkumníci zjistili, že downloadované MP3 soubory má dnes 40 % domácností na svých počítačích, přičemž průměrný počet souborů je přes tři stovky – tedy každý má na svém stroji asi třicet cédéček. (Firma se nedotazovala na to, zda je mají lidé legálně či nelegálně).
Zajímavá je právě ona věková korelace. Samozřejmě vede nejmladší generace (18-24 let – kuriózní je, že výzkumníci vůbec nebrali v potaz, že existují lidé ještě mladší, či případně, že by si také mohli dovolit stahovat muziku.), která má downloadovanou hudbu na svých počítačích z 81 %. Nejvyšší průměrný počet hudebních souborů pak mají lidé mezi 25-34 lety – přes 700 souborů. Směrem k vyššímu věku tato čísla klesají, ale ještě třeba generace, kterou bychom už u nás považovali za seniorskou a Internetem víceméně nedotčenou, tedy věk okolo padesátky, stahuje hudbu z Internetu z čtyřiceti procent. Analytici poznamenávají, že sice čekali, že úroveň využívání digitální hudby bude vysoká, ale to, co zjistili, je prý „ohromující“, zejména průměrný počet uložených souborů. Průzkum byl samozřejmě prováděn na sociologickém vzorku, aby dal „průměrného Američana“, tedy žádné geeks.
Další známí výzkumníci z Jupiter Media Metrix zase zkoumali, jak to je s často diskutovaným fenoménem: je pravda, že ti, kteří hudbu „pirátí“, kupují více cédéček, nebo je pravda pravý opak, ve statistickém souhrnu? Jupiter tvrdí, že působení je v obou směrech a polarizuje trh – jedna část kupuje mnohem více, druhá pak naopak nákupy zcela zastavuje a převádí své návyky na používání digitální hudby. Výzkum Jupiteru (již staršího data) říká, že fanoušci digitální hudby spíše utrácení za hudbu zvyšují než snižují, a to v poměru 2:1. Nemusí to ale znamenat, že utrácejí za cédéčka: často se to mění v utrácení za lístky na koncerty kapely, kterou posluchač poznal z pirátsky stažené hudby, v utrácení za různé sběratelské předměty týkající se kapely, plakáty a podobně. Jenomže na druhé straně zase firma říká, že i když počet těch, kteří utrácejí více, přesahuje počet těch, kteří utrácejí méně, ve finančním součtu je to naopak: jinými slovy ti, kteří utrácejí více, utrácejí jen o něco málo více, ale ti, kteří utrácejí méně, utrácejí mnohem méně až téměř nic. S tím lze souhlasit: kdo začne downloadovat pirátské songy, tak už to zcela zásadově a stoprocentně. Názor, že pirátské šíření hudby skutečně snižuje tržby hudebních vydavatelů, tedy zřejmě oprávněný bude. A ještě jedno číslo: asociace RIAA stojící na straně vydavatelů tvrdí, že měsíčně se downloaduje 3.6 miliardy skladeb ilegálně. Při průměrné ceně dolaru za skladbu, ať se to dobře počítá, to je nějakých 43 miliard dolarů „škody“ ročně – což je ale zhruba stejná velikost tržeb, jakou má dnes celý hudební průmysl, a také, jakou měl před érou Internetu. Je-li to pravda, pak Internet zdvojnásobil užívání hudebních nahrávek, zdvojnásobil trh, byť je zde samozřejmě ona „drobná nepříjemnost“, že z jedné poloviny nikdo nic nemá, ani autor, ani vydavatel, ani onen tak jako tak nezbytný obchodník (na to, že se hudební trh jaksi obejde bez obchodníků, nechť naši poněkud naivní diskutující, kteří je označují za zloděje a hrabivé vydřiduchy, raději zapomenou). Ale má to i kladnou stránku: lidé si díky Internetu naučili poslouchat nahranou hudbu dvakrát více než dříve – co tak tento jev pochopit a využít spíše jako výzvu než hrozbu?
