Občas je nutné přesunout systém. Klonování Windows Vista se ale od postupů známých ze starších verzí Windows liší.
Jednoho ošklivého zimního dne začal zlobit jeden z disků, které mám v počítači. Ať jsem zkoušel, co jsem zkoušel, mohl se uchroupat – nepomohl start záložního operačního systému, zuřivě pracoval i při prostém spouštění počítače a také vypínání se díky tomu protáhlo na čtvrhodinku. Veškeré operace, jako je měření rychlosti sekvenčního čtení, kopírování či zápisy tak spadly na rychlosti od dvou do deseti megabajtů za vteřinu. Co přesně disku schází ještě netuším, rozličné programy pro diagnostiku přes S.M.A.R.T žádný problém nerozeznaly a diagnostickými utilitami od výrobce, které neběží pod Windows, jsem se zatím neměl čas zabývat.
Naneštěstí byla ona nemocná třistadvacítka příliš velká a příliš obsazená na to, abych její obsah jen tak přesunul na jiný z disků v počítači nebo zálohoval na DVD. Ke vší smůle jsem na ní měl většinu dokumentů a nainstalovaný operační systém – Windows Vista.
Proč to zmiňuji? Ze dvou důvodů. Prvním z nich je to, že se zavádění systému od předcházejících verzí Windows výrazně liší. Postupy se tedy od těch používaných při klonování starších systémů odlišují a nelze se jich držet.
Druhým je pak to, že jsem kdysi pro Windows Vista a používané aplikace rezervoval prvních 50 GB na disku. Po čase používání jsem seznal, že to bylo tak akorát. Nemohl jsem tedy Visty jen tak přesunout na druhý zdravý disk, který měl na začátku oddíl o velikosti 30 GB. Jasně, dnes není problém partition pomocí různých utilit zvětšit, ale to také není bezpečná operace a zálohovat obsah druhé třistadvacítky, když nemám ani kam zkopírovat první, dost dobře nejde.
Když nestačí jen duplikovat...
A aby to bylo ještě složitější, byla tu další drobnost. I kdybych první oddíl druhého disku se zavaděčem zvětšil, netušil jsem, jestli na něm půjde používaný systém vůbec rozchodit – původně byl totiž nainstalovaný na druhý oddíl jiného fyzického disku. Při klonování bych jej musel přesunout na první partition, na kterém byl, shodou dalších nešťastných okolností, zavaděč používaného operačního systému (že jej instalátor šoupl bez výstrahy na jiný fyzický disk, než systém, jsem zjistil až nějaký čas po instalaci). Netušil jsem, jestli a do jaké míry je možné s nainstalovaným systémem „šachovat“ a mohu-li si přepsání prvního primárního oddílu se zavaděčem systému, který sahal na jiný fyzický disk, dovolit – to pro případ, že bych musel, třeba kvůli nezdaru při klonování, znova spouštět původní systém.
Instalace čistého systému? Až jako poslední možnost
Jednoduchá cesta ven, ke které by asi většina lidí sáhla, je čistá instalace systému na první oddíl zdravého disku – když není člověk náročný, bohatě stačí i těch 30 GB. Jenže z představy, že bych měl vše, co jsem kdy změnil, znova nastavovat a instalovat a konfigurovat přehršel používaných aplikací, mne jímala hrůza. Navíc by to neřešilo otázku, jak a kam co nejdřív zálohovat data z nemocného disku. Zvolil jsem tedy dražší cestu – objednat další disk, na něj naklonovat stávající systém a zálohovat všechna data.
