Hlavním důvodem je náladovost rizikových investorů.
Po střemhlavém pádu tzv. technologických akcií, které jako by podlomily či zpochybnily důvěru v Novou ekonomiku, se v rychlém sledu objevilo několik dalších zpráv o zkrachování či uzavření několika poměrně významných internetových obchodů. Z nejprominentnějších jde o britský obchod s luxusním zbožím Boo.com nebo o kdysi jedničku v prodeji videa po Internetu, firmu Reel.com. Podobných osudů ale najdeme stovky; dokonce se jim věnuje (v současné době velmi populární) web
www.fuckedcompany.com, ve volném překladu „O firmách, které jsou v pr…li“.
Co tato vlna krachů znamená? Je to důkaz, že Nová ekonomika nefunguje? To zcela jistě ne. Pokud ale zní otázka „Je to důkaz, že špatný nápad, špatné provedení nebo případně obojí je věc, která se trestá i na Internetu?“, pak by odpověď měla znít „Ano, ale nejen to“.
Za hlavní, bezprostřední příčinu této vlny krachů je nutné označit změněné chování investorských firem, které se zejména v USA obrátilo o sto osmdesát stupňů během pár březnových týdnů, v době pádu burzy. Abychom si ujasnili, proč investorské firmy, které bychom měli považovat za společnosti rozumné, zkušené, neovlivněné nějakým „internetovým nadšením“, prodělaly tuto změnu, musíme se podívat na způsob, jakým podnikají.
Investor (v drtivé míře tzv. venture investor, fond rizikového kapitálu) vkládá své finance tam, kde očekává zhodnocení, oproti míře vkladu většinou několikanásobné. Tohoto zhodnocení se v dřívějších dobách dosahovalo nejčastěji prodejem vlastněné firmy strategickému zájemci, v současné době se jej v USA častěji dosahuje vstupem investované firmy na burzu a ziskem plynoucím z rychle rostoucí ceny akcií. Typický investor skutečně nemá obzvláštní náchylnost k Internetu, ani – řekněme – k těžbě niklu, investuje ale rád v růstových oblastech, tam, kde se předpokládá, že poroste obor jako takový, takže třeba i průměrná firma působící v tomto oboru půjde nahoru se svou hodnotou. Investor by ale měl v první řadě sázet na konkrétní podnikatelský záměr a konkrétní schopné lidi; Internet však řadu investorů zaslepil tím, že se v něm dařilo prakticky každému, kdo vymyslel a zrealizoval web o jakékoli prkotině. Důležité je ono „dařilo“: je tím myšleno, že až neuvěřitelně velké množství firem úspěšně vstoupilo na burzu, nebo případně bylo i prodáno jinému „urychlenému“ start-upu za obrovské sumy, byť výměnou akcií. Březnový pád internetových akcií, který v menší míře pokračuje dodnes, tj. akcie se nevzpamatovaly a stále stagnují nebo i mírně klesají, učinil konec těmto nadějím, minimálně v krátké době (zhruba roku). Investoři, jejichž fondy a finanční prostředky jsou obvykle střednědobé (cca 5 let), tak začínají tuto oblast houfně opouštět a v řadě případů uzavírají finanční kohoutky firmám, do kterých investují. To se bezprostředně dotklo desítek firem, jimž vyschly finanční zdroje a kterým nezbývalo než ukončit svou činnost, nebo své zbytky se ztrátou prodat (vždycky se někdo najde – i Boo.com se prodalo firmě Bright Station, ale zhruba za 1 % částky, která se do něj investovala). Je obecně rozšířeným omylem, že investor sdílí osudy své investované společnosti v dobrém i zlém: skutečnost je taková, že sdílí její osudy v dobrém, avšak nikoli ve chvíli, kdy „věci jdou špatně“.
Nová ekonomika je nově utvářená krajina, obsahující betonové struktury i domečky z karet. Že domečky z karet vznikly a vydávají se za masivní sídla, je z velké části vinou právě investorů, kteří před rokem až dvěma byli schopni investovat do čehokoli, co mělo ve jméně ono magické „dot com“. Je také dobré si všimnout, že z této očistné lázně vycházejí opravdoví internetoví giganti, postavení na rozumném základě, posíleni – jednak jim z trhu mizí někteří konkurenti, jednak je, k úlevě jejich investorů, jasnější, že internetová revoluce nebude požírat svoje vlastní děti, že se tedy nestane, že by např. Amazon.com či Yahoo.com pouze svými ztrátami vyšlapalo cestu novým start-up firmám, které je převálcují a které jim vezmou trh.